Článek
Ráno sedím v malém warungu kousek od ubytování, potím se nad horkým kafem a automaticky otevírám české zprávy. Vyskočí na mě titulek o nespravedlivém systému a mladých, kteří nikdy nedosáhnou na bydlení. Čtu to a hned si vzpomenu, jak jsem se ještě nedávno cítil úplně stejně. Jenže teď sedím na druhém konci světa, přitom mi na účet pořád chodí česká výplata, a ta bezmoc, o které píšou, mi najednou připadá hrozně daleko. Ne proto, že bych nevěřil, že to tak je, ale proto, že jsem z toho prostě odešel.
Když český sen o bydlení přestane dávat smysl
Před očima se mi vybaví, jak jsem před dvěma lety seděl v pražské kanceláři, koukal do excelu a počítal, kolik mi zůstane po nájmu, účtech a jídle. Každý měsíc to vycházelo podobně: něco málo stranou, ale žádný reálný posun k vlastnímu bydlení nebo jistotě. Měl jsem pocit, že dělám všechno správně – pracuju, vzdělávám se, neutrácím úplné nesmysly – a stejně se nemám šanci nikam dostat. Když jsem tehdy narazil na nabídku plně remote práce, začal jsem si z frustrace a zvědavosti googlit životní náklady v různých zemích. Nebyl to žádný promyšlený plán na odchod, spíš takový únik do představ. Jenže čím víc jsem hledal, tím víc mi docházelo, že to vlastně nemusí zůstat jen u snění.
Na Bali jsem přiletěl původně s tím, že to zkusím na tři měsíce. Říkal jsem si, že když to nepůjde, prostě se vrátím do Prahy a budu tam pokračovat, jako by nic. První týdny mi dost rychle zbořily moje představy z Instagramu. Žádná vila s bazénem, ale sdílený bungalov, skútr, sem tam studená sprcha a před barákem trochu bordel. Překvapivě mi to ale nevadilo. Když jsem si sedl a sepsal si do tabulky, kolik utratím za nájem, jídlo a běžné věci, zjistil jsem, že jsem na polovině pražských nákladů. Výplatu jsem měl pořád stejnou. V tu chvíli mi došlo, že největší rozdíl neudělala změna práce, ale to, že žiju někde jinde.
Levnější život, stejný plat a zvláštní pocit viny
V coworkingu mám kolegy rozeseté po světě, ale pár lidí z týmu je pořád v Česku, takže pracujeme ve stejném režimu. Já jen začínám kvůli posunu času odpoledne a končím večer. Občas si během dne píšeme na chatu o blbostech a jednou mi kamarád z týmu napsal, že mu zase zvedli nájem a už neví, kde co seškrtat. Z jeho zprávy byla znát stejná frustrace, jakou jsem míval já. V tu chvíli jsem měl zvláštní pocit viny, protože vím, že s podobným platem si tady můžu dovolit normálně žít a ještě něco ušetřit. Zároveň si ale říkám, že já jsem tehdy ten krok udělal. Oni třeba nemůžou, mají rodinu, závazky, nebo prostě nechtějí odjet. A to je něco, co za nikoho nerozhodnu.
Jednou večer mám videohovor s kamarádem z Prahy, který je hodně angažovaný. Chodí na demonstrace, podepisuje petice, sdílí články o politice. Bavíme se o volbách a o tom, co se zase chystá změnit, a on mi mezi řečí řekne, že jsem „utekl za pohodlím“ a že mě český systém vlastně už nezajímá. Dotkne se mě to, protože si pamatuju období, kdy jsem podepisoval každou online petici, hádal se na sítích a řešil, jak koho přesvědčit. Jenže pak jsem dospěl do bodu, kdy jsem byl z toho všeho vyčerpaný. Kamarádovi jsem upřímně řekl, že jsem radši investoval energii do vlastního života – do toho, abych se necítil každý měsíc v mínusu – než do boje s něčím, co z pozice jednotlivce skoro neovlivním.
Útěk za pohodlím, nebo rozumná sebeobrana
Český systém mě ale úplně nepouští, ani kdybych chtěl. Řeším zdravotní pojištění, daně, evidenci, jestli jsem ještě daňový rezident, a každou chvíli trávím dlouhé minuty na telefonu s nějakou úřednicí. Jednou po mně chtěli originál podepsaného papíru. Vysvětloval jsem, že jsem na druhém konci světa, že máme datovky a elektronické podpisy, ale odpověď byla, že „tak to bohužel nejde“. Nakonec jsem prosil rodiče, aby to za mě vytiskli, podepsaný papír donesli fyzicky na úřad a čekali tam ve frontě. Po téhle zkušenosti se ve mně jen posílil pocit, že ten systém je zastaralý, zbytečně složitý a v lecčems nespravedlivý. A zároveň mě to utvrdilo v tom, že je pro mě snesitelnější, když jsem od toho aspoň fyzicky co nejdál.
Když večer sedím na pláži a v kapse mi vibruje telefon, zase sjíždím české sociální sítě. Lidi tam nadávají na vládu, ceny, inflaci, bydlení. Vím, že ten systém je nastavený tak, že na spoustu lidí dopadá hodně tvrdě, a uvědomuju si, jak velké privilegium mám v tom, že jsem z něj mohl částečně vystoupit. Občas mě hryzne svědomí, že jsem to vyřešil hlavně sám za sebe a ostatní tam nechal. Pak se ale rozhlédnu kolem a cítím spíš klid než vinu. A v duchu si přiznávám, že dokud mi budou chodit české peníze a já budu žít tady, bude mi to, jak ten systém dopadne, asi čím dál víc vzdálené. Ne úplně jedno – někde vzadu mě to pořád trochu štve – ale už ne tolik, abych kvůli tomu obětoval svůj každodenní klid.
