Článek
Večer po koupání dětí jsem si v obýváku nachystala kočárek k focení. Chtěla jsem ho dát do místní bazarové skupiny ještě ten den, ať se ho rychle zbavíme a uděláme místo. Uklidila jsem jen to, co bylo na první pohled v záběru. Odhrnula jsem hromádku časopisů, srovnala deku, zbytek nechala být, protože jsem spěchala před uspáváním. Postavila jsem kočárek k oknu. Bylo zrovna dobré světlo. Pár cvaků na telefon, několik úhlů, nic složitého. Bez úprav, jen automatický filtr a stručný popis. Hotovo. Měla jsem z fotek dobrý pocit a bez větší kontroly jsem je nahrála do skupiny i s cenou.
Stačil levý roh a bylo po klidu
Za pár minut mi cinkla zpráva od Markéty. „Hele, mrkni na levý roh,“ psala a dodala, že to nechce rozepisovat veřejně kvůli soukromí. Znám ji ze skupiny, kdysi mi prodala nosítko a působí mile. Otevřela jsem inzerát a přiblížila fotku. V levém dolním rohu na komodě ležel otevřený dopis, který jsem předtím vůbec neviděla. Přiblížila jsem víc a udělalo se mi úzko. Bylo tam moje jméno a rodné číslo, jasně čitelné. Zastyděla jsem se. Napadlo mě, kolik lidí si to už asi stihlo otevřít. Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a bylo mi nepříjemně.
Hned jsem inzerát smazala a Markétě poděkovala. Napsala jsem jí, že má u mě kafe, až bude mít cestu, a že jsem to už stáhla. Poslala palec a srdíčko. Dávalo to samozřejmě smysl: nechci, aby moje údaje kolovaly po internetu a skončily bůhvíkde. V hlavě se mi honily krátké scénáře „co kdyby“ a bylo mi z nich nevolno. Chvíli jsem jen stála uprostřed obýváku a potichu si nadávala, že jsem líná uklidit papíry. Pak jsem obešla byt a všechno, co mělo na sobě text, jsem shrábla do šuplíku. Dopisy, složenky, školní lístečky i krabici s nálepkou od kurýra.
Nová pravidla, pomalejší focení, méně rizik
Prostor jsem uspořádala znovu a jinak. Pod kočárek jsem dala jednobarevné prostěradlo, zavřela dveře do pokoje a vyfotila to tak, aby v záběru nebyla lednice s magnety a rozvrhy. Fotila jsem pomaleji a po každém snímku jsem rychle přiblížila, kontrolovala rohy, odlesky ve skle i to, co se odráží v lakovaném povrchu. Partner mi mezitím podal hadřík na madlo a připomněl: „Schovej i klíče, ať nejsou vidět.“ Vzala jsem je z háčku a strčila do kapsy. Do popisku jsem dopsala, že preferuju osobní předání. Když jsem prošla poslední fotky, uklidnilo mě, že tentokrát na nich není nic citlivého.
Když už jsem v tom byla, otevřela jsem i starší alba a několik fotek jsem si přiblížila. Narazila jsem na vánoční fotku, kde je na krabici v obýváku vidět doručovací štítek se jménem a adresou. Znovu mě to znervóznilo. Fotku jsem radši přepnula na „jen já“ a zkontrolovala nastavení soukromí u profilu. Ještě jsem je zpřísnila, omezila viditelnost starších příspěvků a promazala pár věcí, které už mi nedávaly smysl. Zastavila jsem se i u několika dětských fotek a pro jistotu je nastavila jen pro přátele. Důvod byl jednoduchý: nechci zbytečně riskovat. Nejde o paranoiu, spíš o základní péči o sebe.
Nový inzerát ve skupině visel jen pár hodin a domluvila jsem si předání na druhý den dopoledne u zastávky. Kupující byla stručná a věcná, rychlá domluva. Markétě jsem napsala ještě jednou díky. Odepsala, že „zoomovací“ kontrola je její malý rituál a že už ji párkrát zachránila. Vzala jsem si to za svoje. Zapamatovala jsem si, že spěch se u fotek nevyplácí, i když jde o banální věci jako kočárek. Úleva, že jsem to chytila včas, nakonec převážila nad původním studem. A příště si ten levý roh zkontroluju dřív, než dám něco ven.
