Článek
Po práci jsem v šest zazvonila u jejích dveří. Pozvala mě s tím, že se chceme líp poznat, a já se snažila působit mile, ne příliš okatě. Nesla jsem koláč, abych nepřišla s prázdnou. V předsíni jsme si vyměnily pár zdvořilostí, nabídla mi pantofle, ukázala mi, kam si dát kabát. Byla zdvořilá, spíš formální. Všechno probíhalo hladce, u stolu jsme mluvily o práci a o tom, odkud jsem. Snažila jsem se být přirozená, ale měla jsem pocit, že jsem na zkoušce'.
Album bývalých na stole, a já váhám
Po hlavním chodu, když jsme dojedly a dopily vodu, se zvedla a řekla, že mi něco ukáže. Přinesla rodinné fotoalbum, tlusté a těžké. Otevřela ho a bez dlouhého úvodu řekla něco jako: „Ať máte představu, s kým dřív chodil,“ a nalistovala příslušné stránky. Usmála jsem se ze slušnosti, ale zaskočilo mě to. V hlavě mi běželo, že jsem u ní poprvé sama a že nejsem připravená probírat jeho minulost. Nechtěla jsem dělat scénu, tak jsem si řekla, že chvíli vydržím, a listovala jsem s ní.
Ukazovala na jednotlivé fotky a komentovala je: „Tahle byla moc živá,“ „tahle se k nám hodila,“ „tuhle jsme měli rádi.“ Nejprve jsem jen poslouchala a přikyvovala, ale po pár stránkách mi došlo, že se tady vlastně pořád s někým poměřuju. V břiše se mi stáhlo. Zhluboka jsem se nadechla a zeptala se: „Proč mi to ukazujete?“ Nezvedla obočí, nezměnila tón. Řekla, že chce, abych věděla, jak to měl dřív, a že ji zajímá, jak to vezmu. Dívala se na mě soustředěně a čekala na reakci.
Zavřít album a udržet respekt i klid
Nechtěla jsem se do toho porovnávání nechat vtáhnout. Album jsem jemně zavřela, položila ho na stůl a řekla, že se s nikým porovnávat nechci. Že mě víc zajímá, jak to máme my dva teď. Chvíli bylo ticho. Pro mě dlouhá chvíle, pro ni možná normální. Pak kývla a nic neřekla. Cítila jsem, že je potřeba něčím to zlehčit, tak jsem nabídla, že sklidím talíře a pomůžu v kuchyni. Nejdřív mávla rukou, že to zvládne, ale za vteřinu se zvedla a řekla: „Tak pojďte, ať to máme rychle.“
U dřezu se nám mluvilo snáz. Měly jsme v rukou práci. Řekla, že je jen opatrná, protože už ho jednou viděla hodně zklamaného. Nepátrala jsem, co přesně se stalo. Rozuměla jsem tomu. Řekla jsem jí, že mi na něm záleží a že chci, aby se v našem vztahu cítil dobře. Nechci mu přidělávat další trápení. Přikývla, podala mi utěrku. Jak jsme myly a utíraly nádobí, napětí polevilo, téma se samo stočilo k receptu na omáčku a k tomu, co kdo dělá o víkendu. Bylo to normální a příjemnější.
Podpora od něj a vlastní jasná zpráva
Po cestě domů mi partner volal. „Tak jaké to bylo?“ zeptal se zvědavě. Chvíli jsem mlčela a pak jsem mu řekla o albu. I o tom, že mě to rozhodilo a že jsem ho zavřela. Omluvil se, prý netušil, že to máma vytáhne. Řekl, že si s ní promluví, že to není fér a že nechce, abych se cítila pod tlakem. Ulevilo se mi, že stojí na mojí straně, ale zároveň jsem chtěla, aby to nebylo jen na něm. Dohodli jsme se, že jasně řekneme, že minulost necháme být a že se soustředíme na to, co žijeme teď.
Ještě večer jsem jí poslala zprávu. Poděkovala jsem za večeři a napsala jsem, že jsem byla kvůli albu trochu nesvá a že příště bych radši zůstala u přítomnosti. Napsala jsem to jemně, bez výčitek, aby bylo jasné, co potřebuju, ale ne jako útok. Nechtěla jsem čekat, až si s ní promluví on. Přišla krátká odpověď: „Rozumím.“ Bez smajlíků, bez omluv. Nebylo to vřelé, ale nebylo to ani chladné. Ulevilo se mi, že jsem to řekla slušně a jasně.
Domů jsem šla s pocitem, že si musím hlídat hranice. Ne agresivně, ale tak, aby mi v tom bylo dobře. A že je to na mně stejně jako na nás dvou. Někdy to znamená zavřít album, i když nechci být „ta citlivá“. Jindy napsat zprávu hned a ne za týden. Vím, že se s ní budeme ještě potkávat a že to nebude vždycky hladké. Ale tenhle večer mi ukázal, že to jde zvládnout klidně a přitom neustoupit od toho, co je pro mě důležité.
