Článek
Neděle dopoledne u nás doma má většinou podobný scénář. Já v kuchyni, děti všude kolem, manžel něco dodělává na počítači a za pár hodin má přijít tchyně na pravidelný „rodinný oběd“. Tenhle měsíc jsem vsadila na jistotu – klasiku, kterou má ráda, nic moc tučného, nic „moderního“. Posledně totiž poznamenala, že dneska se všechno hrozně překořeňuje a přesoluje, a mezi řádky tím myslela mě. Manžel mi tehdy řekl, ať si to neberu, že ona je prostě taková. Jenže já tady nejsem jako kuchařka v kantýně, jsem doma, a i když to navenek hraju v klidu, vždycky před její návštěvou trochu znervózním.
Když si host přinese vlastní jídlo
Když zazvonila, utřela jsem si ruce do utěrky a šla otevřít. Místo obvyklé bonboniéry nebo bábovky držela v ruce plastovou krabičku. Ještě jsem si říkala, že nám možná něco upekla, ale hned ve dveřích prohlásila, že si „jen tak pro jistotu“ přinesla svůj salát, protože si hlídá linii a cholesterol. Řekla to tónem, jako by to byla samozřejmá, rozumná a praktická věc. Zaskočilo mě to. Usmála jsem se, vzala jí kabát a jen poznamenala, ať si to klidně dá do lednice. Uvnitř jsem ale cítila, že to není jen o dietě. Připadala jsem si, jako by ještě dřív, než by ochutnala, rovnou předpokládala, že moje jídlo pro ni nebude dost dobré. Nechtěla jsem ale hned zkraje dne něco rozebírat, takže jsem to spolykala.
U oběda to celé dostalo konkrétnější podobu. Děti si nandaly, manžel taky, všichni normálně. Tchyně si na talíř vzala jen malý kousek masa a symbolickou lžíci přílohy, zbytek zaplnila svým salátem z krabičky. A začala svůj obvyklý komentář: že už v jejich době se vědělo, že lehká strava je základ, že starší tělo už leccos nezvládne a že dneska lidi jedí hrozně těžce. Nikdy neřekla přímo: „vaříš špatně“, ale ten podtext tam byl. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, ale navenek jsem dělala, že nic. Občas jsem rychle změnila téma a něco se zeptala dětí, aby si nevšimly, že se tu vede spor o to, kdo má pravdu a kdo dělá věci líp.
Salát z krabičky a co tím říká
Po obědě se všichni přesunuli do obýváku na kávu a já zůstala v kuchyni s nádobím. Byla jsem ráda, že mám chvilku sama pro sebe, i když jen mezi hrnci. Když jsem uklízela linku, všimla jsem si té plastové krabičky se zbytkem salátu. Chvíli jsem na ni jen koukala a hlavou mi běželo, že se vlastně bojím to ochutnat. Že možná zjistím, že je to něco výjimečně dobrého a zdravého a že si budu připadat ještě hůř. Nakonec jsem si ale malou porci dala na lžičku. Byl skoro úplně bez soli, bez oleje, jen mix syrové zeleniny a pár semínek. Chuťově to bylo dost strohé. V tu chvíli mi došlo, že to není o tom, že by moje jídlo bylo objektivně špatné nebo těžké. Ona prostě potřebuje mít pocit, že to dělá správně a nejlíp. Stejně jako když často říká, že „oni to dřív dělali jinak a líp“.
Najednou jsem necítila jen uraženost, ale i zvláštní lítost. Ne nad sebou, ale nad ní. Že v tomhle věku nedokáže uvolnit kontrolu ani u nedělního oběda s rodinou. Že místo toho, aby si sedla a prostě jedla s námi, má pořád potřebu ukazovat, jak to dělá „správně“. Večer, když děti usnuly, jsem si s manželem sedla v kuchyni a řekla mu, že už to takhle nechci. Popsala jsem mu, jak se cítím, když si k našemu obědu nosí vlastní jídlo. Že to pro mě není jen salát v krabičce, ale zpochybnění toho, že se o tu domácnost starám dobře. On chvíli mlčel a pak přiznal, že mu to vadí taky, jen má vždycky strach, že když se jí postaví, bude se cítit jako špatný syn, který si neváží jejího zdraví a snahy.
Kde končí ohledy a začíná sebeúcta
Domluvili jsme se, že příště to vezmeme jinak. Že nebudu tiše doufat, že to „nějak přejde“, ale ozvu se dopředu. Řekli jsme si, že jí zavolám, až budeme domlouvat další návštěvu, a normálně se zeptám, jestli má nějaká konkrétní zdravotní omezení, se kterými mám počítat. A že jí zároveň řeknu, jak na mě působí, když si přinese jídlo úplně bokem. Dohodli jsme se i na tom, že když bude trvat na vlastním jídle, nabídneme jí, ať příště přijde až po obědě jen na kávu. Ne jako trest, spíš jako logický krok – když nechce jíst, co vařím, nemusí kvůli tomu přece chodit na oběd.
Když jsem jí pak volala, snažila jsem se mluvit klidně a věcně. Řekla jsem jí, co chystám vařit, a zeptala se, jestli jí to vyhovuje, nebo jestli má nějaké omezení. Pak jsem dodala, že mě trochu mrzelo, když posledně jedla skoro jen svůj salát, protože jsem se na ten oběd připravovala. Zároveň jsem zdůraznila, že nechci, aby se u nás cítila nuceně, jen bych byla ráda, kdybychom našli způsob, jak to bude příjemné pro všechny. Chvíli mlžila, mluvila o tom, že si zvykla jíst lehce, že se bojí o zdraví. A pak z ní vypadlo, že je „zvyklá mít to po svém“. Nakonec řekla, že to příště zkusí bez vlastní krabičky. Zavěsila jsem a cítila jsem zvláštní klid. Ne proto, že bych ji „přesvědčila“, ale protože jsem konečně pojmenovala něco, co jsem dřív jen tiše přecházela, a určila hranici, za kterou už nechci ustupovat na svůj úkor.
