Článek
Ráno jsem si šla pro poštu do schránky v našem domě a bylo mi zase špatně od žaludku. Podle výpočtů jsem zhruba v devátém týdnu a zatím to tajím. Před pár měsíci jsme si řekli, že na děti nespěcháme, a já chtěla počkat aspoň do první kontroly. V práci i doma skrývám nevolnosti, volná trička vysvětluju jako „jen pohodlí“, kávu jsem nahradila čajem a skleničku vína u večeře odmítám s tím, že mám migrénu. Sama sobě opakuju, že v pátek po ultrazvuku mu to řeknu, ukážu fotku a všechno bude dávat smysl. Tímhle plánem se uklidňuju, kdykoli je mi špatně nebo mám strach z jeho reakce.
Obálka, která převrátila den naruby
Mezi letáky a výpisy byla obálka z laboratoře na jeho jméno. Poštu u nás vyřizuju často i za něj, takže jsem ji automaticky otevřela. Uvnitř byla sada na domácí test otcovství. Vatové tyčinky, návod, obálky na vzorky. Ztuhla jsem. Došlo mi, že si to objednal. Nejdřív jsem necítila nic, pak mi začalo být horko. Naštvání a strach, směs pocitů, které se těžko zvládají. Pro mě to znamenalo jediné: že mi nevěří. Položila jsem balíček na stůl a jen se na něj dívala. Věděla jsem, že se tomu večer nevyhneme, a už samotná představa toho rozhovoru mě znervózňovala.
Zbytek dne jsem se snažila pracovat z domova, ale myšlenky se mi pořád vracely k té sadě. Otevřela jsem chat a napsala mu: „Potřebuju si večer promluvit.“ Odpověděl, že dorazí kolem sedmé, a zeptal se, jestli je něco v nepořádku. Nechala jsem to bez vysvětlení, protože jsem chtěla mluvit z očí do očí. Věděla jsem, že tím zvedám napětí, ale jinak jsem to neuměla. Zkusila jsem do sebe dostat suchar, vypila jsem zázvorový čaj a koukala na hodiny. V hlavě jsem si zkoušela věty, jak to všechno říct, a žádná mi nepřišla správná. Čekání se táhlo a já byla unavená z předstírání, že je to běžný den.
Večerní střet: otázky, strach a ticho
Když přišel, položila jsem před něj tu sadu a zeptala se: „Co to má znamenat?“ Zrudl. Řekl, že nechtěl nikoho obviňovat, jen ho přepadly obavy. Že má v práci známého, který roky vychovával cizí dítě, a on nechce být za blbce. Všiml si, že nepiju kafe ani víno, že mi je ráno špatně a že nosím jen volné věci. A tak ho napadlo tohle „řešení“. „Pro jistotu,“ zopakoval. Mně to ale znělo jako „Nevěřím ti“. To mě bodlo. „Tohle je fakt rána,“ řekla jsem. Chvíli jsme seděli v tichu, oba napjatí a nevěděli jsme, co říct.
Nadechla jsem se a řekla: „Jsem těhotná.“ Vysvětlila jsem, že jsem chtěla počkat do páteční kontroly, než to komukoli řeknu, i jemu. Připomněla jsem mu, že jsme si říkali, že teď děti neřešíme, a i proto se bojím jeho reakce. Chvilku mlčel. Pak se zeptal: „Je to moje?“ Bylo mi úzko. Řekla jsem, že ano. Že klidně uděláme test po porodu, jestli ho to uklidní, ale že ten balíček ve schránce mě opravdu zranil. Že by stačilo se mě zeptat, co se děje, místo objednávání něčeho takového za mými zády. Že je pro mě ponižující mít na stole vatové tyčinky s návodem, jak dokazovat něco, co žiju.
Omluva, dohoda a křehká úleva
Omluvil se. Řekl, že to byla jeho nejistota, ne útok na mě, a že mě nechce nechávat v tom samotnou. Domluvili jsme se, že půjde v pátek se mnou k lékaři. Že podobné věci budeme řešit rovnou spolu a ne obálkami a domněnkami. Sadu jsme schovali do šuplíku s tím, že ji teď nebudeme řešit. Udělali jsme si polévku, protože jsme oba potřebovali klid a něco teplého k jídlu. Cítila jsem úlevu i opatrnost. Nechci předstírat, že se nic nestalo, ale aspoň jsme si sedli naproti, dívali se na sebe a plánovali další dny – páteční kontrolu, koho a kdy informovat, co to pro nás znamená prakticky.
Večer jsme ještě chvíli mluvili o strachu, který každý máme. On o tom, jak ho děsí, že ztratí kontrolu nad situací. Já o tom, jak mě děsí možnost odmítnutí a hádek, kvůli kterým jsem raději mlčela. Nevyřešilo se tím všechno. Důvěra je narušená a já to vnímám. Ale aspoň víme, na čem jsme. V pátek půjdeme spolu do ordinace a uvidíme, co nám řeknou. A já jsem si v duchu slíbila, že příště nebudu věci držet v sobě tak dlouho, i když to není pohodlné. On slíbil, že se zeptá dřív, než klikne na „objednat“. V tu chvíli to stačilo.
