Článek
Dopoledne stojím v kuchyni a míchám bramborový salát podle maminčina papírku, kde je všechno přesně: kolik brambor, kolik hrášku, jestli okurku nastrouhat nebo krájet. Ochutnávám, vracím se k papírku, zase míchám. Máma je po operaci kolena, u sporáku nevydrží, takže je to tentokrát na mně. Partner mezitím běží do drogerie pro purpuru a do večerky pro křen, na který jsme zapomněli. Chci, aby to chutnalo i vypadalo stejně jako u rodičů doma. Při každém ochutnání přemýšlím, co jsem přehnala a co chybí. Říkám si, že to prostě musím trefit. Jde mi o maličkosti, protože se bojím, že bez nich to nebude ono.
Když přípravy vezmou převahu nad lehkostí
Rodiče přijedou dřív, než jsme čekali. Táta přinese kapra, ještě zabaleného v papíře, a ptá se, kam s ním. Mámu posadím ke stolu, položím jí nohu na židli a řeknu jí, ať dneska na nic nesahá, ať jen sedí a říká nahlas, když se jí něco nezdá. Rozložím bílý ubrus po babičce a pod talíře schovám šupiny. Dětem vysvětluju, že se dávají do peněženky pro štěstí, a ony se ptají, jestli to opravdu funguje. Dělám to hlavně kvůli mámě, aby to tu pro ni bylo co nejvíc jako doma. Jenže místo lehkosti řeším, jestli jsou ubrousky vpravo a svíčka není nakřivo. Víc aranžuji, než si to užívám, a přitom vím, že to tak nechci.
Odpoledne pouštím koledy, ty „naše“, které u rodičů hrají každý rok. Smažím kapra a hlídám minutky, aby se všechno sešlo. Děti se culí, že ty písničky už slyšely stokrát, a snaží se nepodvádět s cukrovím kvůli zlatému prasátku. Říkají, že to zvládnou, a pak se zasmějí, když je přistihnu nad krabicí. Držím se pravidel, protože věřím, že právě ony dělají ten den výjimečný. Jenže ve chvílích, kdy hlídám olej a odpočítávám čas, mi dochází, že si té atmosféry skoro nevšímám. Slyším jen pípání, někdo na mě mluví a já odpovídám napůl.
Zvoní zvoneček, kouzlo je jinde než v detailech
K večeři si sedáme podle zvyku: nejdřív rybí polévka, pak kapr se salátem. Řeknu, že od stolu se nevstává, dokud neskončíme, jak to říkávala máma. Dcera sahá po telefonu, tak ji poprosím, ať to nechá na později, že ho dnes chceme dát stranou. Jíme a je ticho, to známé, soustředěné. Před dárky vytáhne táta z kapsy náš starý rodinný zvoneček, který vždycky schovával. Podá mi ho a řekne: „Tak zazvoň ty.“ Zazvoním a chvilku počkám, až zvuk dozní. V tu chvíli mi dojde, že jsme všechno dodrželi. Jen se role tiše vyměnily a nikdo to nemusel vyslovit.
Po dárkách je kuchyň plná talířů, příborů a drobků. Automaticky je začnu sbírat, ale partner mě zastaví a pošle na balkon, ať se nadechnu. Opřu se o zábradlí a přes pootevřené dveře slyším smích dětí a maminčino spokojené vydechnutí. U nás dospělých je v pauzách spíš únava než slavnostní nálada. Najednou mi dochází, že kouzlo není ve šupinách, purpuře ani v tom, jestli je salát přesně podle papírku. Je v tom, že jsme spolu, i když každý trochu jinde. Máma se zotavuje, táta mi předává zvoneček, já se učím být hostitelka. Ten pocit je klidnější a méně okázalý, ale není špatný.
Vrátím se dovnitř, uvařím čaj a navrhnu, že si dáme ještě jeden šálek v klidu, se zhasnutými světly. Přesuneme se do obýváku a necháme svítit jen stromek. Sedíme chvíli beze slov, nikdo nic nehoní. Máma pak krátce vypráví, jak se jim kdysi všechno taky nepovedlo podle plánu, a přesto na ten večer ráda vzpomíná. Táta se pousměje a přikývne. Ten malý závěr přijde sám od sebe, bez seznamu pravidel. Dojde mi, že příště nechám víc prostoru i pro to, co se neplánuje. A že když něco nepůjde přesně, svět se nezboří. Stačí být spolu, i když je to pokaždé trochu jiné.
