Článek
To ráno začalo blbě už doma. V noci jsem špatně spala, hlava plná práce, a samozřejmě jsem vstala později, než jsem chtěla. V kanceláři mě čekala porada, na kterou jsem měla být připravená a včas, což jsem v tu chvíli očividně nebyla. Vyrazila jsem z bytu v lehkém běhu, s kávou v kelímku a pocitem, že jsem zase ve skluzu. Když jsem přicházela k zastávce, viděla jsem, jak moje tramvaj už stojí, dveře otevřené, lidi nastupují. Popoběhla jsem a mávla na řidiče, aby počkal, byla jsem fakt kousek. Ve chvíli, kdy jsem byla skoro u dveří, se ale zavřely. Žádný oční kontakt, nic. Tramvaj se rozjela a já tam zůstala stát. Do obličeje se mi nahrnula horkost a měla jsem chuť do těch odjíždějících dveří praštit taškou.
Když se z ranního zpoždění stane osobní křivda
Chvíli jsem jen chodila po zastávce sem a tam a nadávala pro sebe. Na něj, na sebe, na celou situaci. V hlavě mi jelo, že to udělal naschvál, že mě viděl a prostě si řekl, že mě nevezme. Měla jsem pocit, že se mi tohle děje pořád – že si dávám pozor, snažím se, a pak mě stejně něco nebo někdo „sejme“. Zkontrolovala jsem aplikaci a zjistila, že za pár minut jede další tramvaj stejné linky. A že ta první má drobné zpoždění a reálně by se dala dojet na větším přestupu. Jak jsem tam stála a koukala do telefonu, začalo ve mně bublat rozhodnutí, že mu to nenechám jen tak. Že mu to prostě řeknu. V hlavě jsem si už skládala věty typu „víte, co jste způsobil“ a „stačily tři vteřiny“.
Když přijela další tramvaj, nastoupila jsem s úplně jinou energií, než mívám normálně ráno. Celou cestu jsem sledovala mapu v aplikaci, jak se ty dvě ikonky pomalu přibližují. S každou zastávkou jsem byla víc napnutá a představovala si, jaký bude mít výraz, až mě uvidí. Na přestupním uzlu se to fakt sešlo tak, že naše tramvaj dojela tu jeho a zastavily vedle sebe. Jakmile se otevřely dveře, vystřelila jsem ven, přešla k té „své“ ranní a nastoupila předními dveřmi. Došla jsem rovnou ke kabině řidiče, srdce mi bušilo až v krku. Zaklepala jsem na malé okénko a skoro bez pozdravu na něj vyhrkla, že mi před chvílí zavřel dveře přímo před nosem a že kvůli němu jdu pozdě do práce.
Setkání z očí do očí u kabiny řidiče
Čekala jsem, že se na mě utrhne, protočí oči nebo mě pošle pryč. On jen pootevřel okénko a úplně klidným hlasem řekl, jestli můžu chvilku počkat, až lidi nastoupí a vystoupí. Nic víc. Já tam zůstala stát, držela se madla a najednou jsem si začala uvědomovat, jak u jeho okénka visím jako výbor pro stížnosti. Když se tramvaj rozjela a na chvíli byl klid, otočil se na mě a věcně vysvětlil, že když už dá nástupní signál, tak dveře znovu otevírat nesmí. Prý kvůli systému a předpisům. Dodal, že před pár týdny se mu tam někdo snažil ještě vlézt, přiskřípl se a on pak musel na nějaké výslechy kvůli bezpečnosti. Řekl to bez emocí, spíš jako fakt, který denně opakuje.
Mně se ale nechtělo jen tak couvnout. Řekla jsem mu, že jsem mu přece mávala, že jsem byla metr od dveří a že by se nic nestalo, kdyby tam ty tři vteřiny ještě stál. Věděla jsem, že už jedu trochu „na výkon“, ale zároveň jsem měla potřebu obhájit, proč jsem naštvaná. On se pořád nenaštval. Jen ukázal rukou na panel před sebou a řekl, že má na očích čas, intervaly, světla, zprávy z dispečinku. A že za každé zdržení se pak zpovídá. V tu chvíli jsem si poprvé pořádně všimla jeho obličeje. Byl zpocený, pod očima měl kruhy, působil unaveně. Ne arogantně, ne naštvaně. Jen unaveně.
Když se konflikt promění v rozhovor
Najednou ze mě úplně spontánně vyletělo, že jdu pozdě na důležitou poradu a že to v práci zrovna nemám moc dobré. Sama jsem se divila, že mu tohle říkám, když ho vidím poprvé v životě. On se na chvíli pousmál a řekl, že tomu rozumí. Že on má zase celý den lidi, kteří na něj řvou kvůli každé minutě zpoždění, a že někdy ani neví, co by měl dělat jinak. V tu chvíli to přestalo být „já proti němu“. Došlo mi, že on je ve stresu z úplně jiných věcí než já, jen se to potkalo v jedné ranní situaci. Ten můj nájezd najednou vypadal víc jako ventil než jako spravedlivé rozhořčení.
Na další zastávce jsem mu řekla, že jsem na něj asi vlítla víc, než bylo nutné, a že mě to mrzí. Neomlouvala jsem se nijak dlouze, jen prostě napřímo. On kývl a řekl, že v pohodě. Že je ještě dobrý den, když si to lidi přijdou aspoň říct normálně a ne jen buší do dveří nebo kopou do tramvaje. Pak jsem šla dozadu do vozu a sedla si. Najednou ze mě spadl ten největší vztek a zůstal spíš stud, ale i zvláštní úleva. Cestou do práce jsem si v hlavě přehrála celou scénu od začátku a došlo mi, jak rychle jsem si to celé přebrala jako osobní útok. Řekla jsem si, že příště se zkusím nadechnout dřív, než se rozběhnu něco „napravovat“, a hlavně že má asi smysl vyrazit z domu o deset minut dřív.
