Článek
V úterý večer u dveří jen mávl, že jde s kluky na pivo, ať na něj nečekám. Zůstala jsem v předsíni a dělala svou obvyklou práci se špinavým prádlem. Ze zvyku jsem vzala z věšáku jeho včerejší bundu, chtěla jsem ji hodit do pračky. Vždycky zkontroluju kapsy, protože už jsem párkrát vyprala papírové kapesníky a pak jsem z celé dávky vybírala kousky rozpadlých kapesníků. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla vizitku psychoterapeutického centra. Na zadní straně bylo propiskou dopsané „středa 19:00“. Chvíli jsem stála s bundou v ruce a přemýšlela, proč se u toho necítím dobře. Nebyla jsem připravená na pocit, že se mě něco důležitého netýká.
Vizitka, vyhledávání a noc plná neklidu
Sedla jsem si ke stolu a do vyhledávače zadala název z vizitky. Otevřely se mi stránky s běžnou nabídkou konzultací, nic tajemného, jen jasná adresa a ceník. Přesto mě zamrzelo, že o tom nic nevím. V hlavě se mi začaly skládat poslední týdny: byl zamlklý, usínal pozdě a budil se dřív než obvykle, často bez cíle koukal do mobilu, občas odsekl. Říkala jsem si, že je to kvůli práci: měli termín a on v takových chvílích pracuje naplno. Chvíli jsem zvažovala, jestli mu zavolat, ale měla jsem strach, že z toho udělám zbytečný konflikt. Uložila jsem vizitku do šuplíku a rozhodla se počkat do rána a zeptat se v klidu.
Vrátil se kolem jedenácté. Odemkl, pozdravil, byl cítit pivem a vypadal unaveně. „Bylo to v pohodě,“ řekl, když si zouval boty. Měla jsem to na jazyku, ale polkla jsem to. V noci bychom to jen vyhrotili a stejně bych se nedozvěděla nic podstatného. Dal mi pusu na tvář, sebral si ručník a šel do sprchy. Za chvíli už spal vedle mě, skoro bez hnutí. Já ležela a dívala se do stropu, vybavovala si všechny malé detaily, kterých jsem si nevšímala. Přemýšlela jsem, jestli přede mnou něco schovává, nebo si jen hlídá svoje. V jednu chvíli jsem vstala, šla pro vodu a vrátila se, ale usnout se mi nedařilo.
Ranní stůl, přiznání a domluva o hranicích
Ráno jsem vstala dřív a udělala kávu. Položila jsem vizitku doprostřed stolu a počkala, až si sedne. „Našla jsem to v kapse, když jsem chystala praní,“ řekla jsem. „Kapsy kontroluju kvůli kapesníkům, ne proto, abych tě špehovala.“ Viděla jsem, jak ztuhl v ramenou. Vzal vizitku do ruky, chvíli ji otáčel a pak ji položil zpátky. Povzdechl si. Řekl, že je objednaný na terapii kvůli úzkostem z práce, že ho to trápí už delší dobu a že první sezení má ve středu v sedm. Nevěděl, jak mi to říct. Včera byl opravdu na pivu, nic víc. O terapii mlčel, protože si to chtěl nejdřív zkusit sám a bál se, že to bude vypadat, že to nezvládá. „Připadám si v tom slabě,“ řekl tiše. Seděla jsem, poslouchala a snažila se nadechnout.
Řekla jsem, že mě nejvíc mrzelo to, že jsem se to dozvěděla náhodou. Že jsem kvůli tomu nespala a představovala si horší scénáře, než jaká byla skutečnost. „Příště mi to prostě řekni,“ požádala jsem ho. „Klidně jednou větou, že potřebuješ čas pro sebe nebo že jdeš na sezení. Ušetří nám to domýšlení.“ Přikývl. Omluvil se, že mlčel, a dodal, že nechtěl, abych to brala osobně. Domluvili jsme se i na praktických věcech: já kapsy prohlížím jen kvůli praní a nic dalšího z nich nevytahuju; když bude chtít něco držet chvíli u sebe, řekne to a já to budu respektovat. Chvíli jsme tam jen seděli a bylo to trapné i úlevné zároveň.
O týden později mi od něj přišla zpráva, že má další sezení ve středu a přijde později. Byla jsem v práci a jen jsem odepsala „OK, díky, ať to dobře proběhne“. A byla jsem klidná, protože jsem věděla, kam jde a proč. Večer doma hodil bundu na věšák. Všimla jsem si toho a schválně jsem ji nechala být, i když bych ji normálně sundala a přidala k prádlu. Nechtěla jsem zbytečně řešit detaily, když to není potřeba. Od té doby se pár drobností změnilo. Občas sám řekne, že měl těžký den. Já se ptám krátce a pak nechám prostor. Ten nález v kapse nás nakonec přiměl mluvit víc na rovinu a to je pro mě podstatné.
