Článek
Byl podvečer po práci a stavila jsem se v supermarketu u sídliště pro něco k večeři a pár věcí na ráno. Ráno jsem si vzala menší kabelku, protože jsem šla na schůzku, a dál jsem to neřešila. Říkala jsem si, že kdyžtak zaplatím mobilem. Jenže to byl den plný přesunů mezi kanceláří, schůzkou a cestou zpět a telefon už byl dost vybitý. Nabíječku jsem nechala na stole v práci a nevracela se pro ni. V obchodě bylo narváno a u dvou pokladen se táhly delší fronty. Chtěla jsem to jen odškrtnout a jít domů, ale klasicky jsem do košíku přihodila víc, než jsem plánovala. Jogurt, těstoviny, sýr, pečivo, pár věcí do zásoby a ještě šampon, který byl ve slevě.
Telefon zhasl, peněženka nikde. Co teď?
Když na mě přišla řada, začala jsem vykládat věci na pás a automaticky sáhla po peněžence. Nebyla tam. Jen prázdná kapsa kabelky, kde normálně bývá. Zalekla jsem se a měla pocit, že mě všichni za zády sledují. Vytáhla jsem telefon s tím, že zaplatím mobilem. Na horní liště svítilo 1 %. Otevřela jsem aplikaci s palcem na tlačítku, a než jsem stihla platbu potvrdit, obrazovka zčernala. Zůstala jsem stát s vypnutým telefonem v ruce, na pásu se posouvaly moje nákupy a pokladna pípala položky zákazníka přede mnou. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo se omlouvat.
Zrudla jsem a instinktivně jsem začala věci shrnovat ke kraji pásu, abych nezdržovala. Prodavačce jsem řekla: „Omlouvám se, nechala jsem peněženku doma a telefon se mi právě vybil.“ Čekala jsem protočené oči, poznámku, že si to mám příště vyřídit, nebo aspoň povzdech. Ona ale jen klidně odpověděla, ať to nechám být, že nákup dá stranou a vezme dalšího zákazníka. Natáhla se pro papírovou tašku, do které začala moje věci ukládat, a přitom mi řekla, že se to stává. Její tón byl věcný a nezněl otráveně. Stiskla pár tlačítek, odsunula tašku k sobě a pustila další položku z košíku za mnou, jako by se nic nedělo.
Fronta, která místo soudů pomáhala
Žena za mnou mi posunula košík ke kraji a řekla: „To se stane.“ Krátce se na mě usmála, aby mě uklidnila. Mladý kluk o dvě místa dál zvedl powerbanku: „Chcete půjčit?“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem držet frontu a čekat, než se aspoň trochu nabije. „Díky, radši ne,“ řekla jsem. Nikdo nenadával, nikdo demonstrativně neodcházel z řady. Naopak jsem zaslechla pár poznámek, že se jim to taky někdy stalo, že jednou nechali tašku v autě nebo že jim spadla karta a hledali ji po kapsách. Ta vstřícnost mě překvapila a trochu mě uklidnila.
Poděkovala jsem, řekla, že se vrátím, a odešla jsem bez nákupu. Venku jsem se nadechla studeného vzduchu a ostych ustoupil. Došla jsem domů pěšky, bylo to kousek. Jakmile jsem dala telefon na nabíječku a rozsvítil se, nechala jsem kabelku na židli a přehrávala si v hlavě, jak moc jsem celou chvíli řešila pohledy ostatních místo prostého faktu, že nemám čím zaplatit. Došlo mi, že jsem se bála jediného slova: trapas. Přitom se ve výsledku nestalo nic, co by se nedalo napravit.
Ještě ten večer jsem se vrátila s peněženkou a vyzvedla odložený nákup. Na stejné pokladně ještě seděla ta samá prodavačka. Podala mi tašku s věcmi, které odložila do zázemí, a jen se zeptala, jestli je to všechno. Poděkovala jsem jí, že to tak v klidu vyřešila. Mávla rukou, že se to stává dnes a denně. Zaplatila jsem a nepřipadalo mi, že bych způsobila nějaké drama. Zůstalo mi v hlavě, že někdy stačí říct nahlas, co se děje, a lidi to vezmou. A že si klidně můžu příště zkontrolovat peněženku dřív, než dojedu k pásu.
