Článek
Kolem páté jsem vešla do menšího supermarketu po cestě domů. Chtěla jsem vzít večeři a pár věcí na víkend, ať pak už nemusím nic řešit. Byla jsem unavená a hladová, takže jsem šla na jistotu: těstoviny, omáčka, něco na snídani, ovoce, pár chlazených věcí. Ráno jsem měnila kabelku a peněženku nechala v autě. Došlo mi to, když jsem brala košík, ale říkala jsem si, že to nevadí, zaplatím mobilem a ušetřím si další běhání. Poskládala jsem do košíku, co bylo třeba, a zařadila se do nejkratší fronty. Chtěla jsem to mít rychle za sebou a odejít domů.
Když telefon zhasne právě u placení
U pokladny začala paní markovat. Vytáhla jsem telefon, rozsvítila displej a telefon ukazoval v rohu 2 % baterie. Napadlo mě, že to na jedno přiložení stačí. Odemkla jsem, otevřela peněženku v telefonu, přiložila k terminálu a čekala na zvuk potvrzení. Vteřina, dvě, a ve chvíli, kdy na displeji vyskočilo potvrzení kódu, se telefon vypnul. Terminál ukázal zrušenou transakci. Zrudla jsem a za sebou jsem slyšela netrpělivé vzdechy. „Promiňte,“ vyhrkla jsem směrem k pokladní. Zkusila jsem telefon znovu zapnout, ale nereagoval. „Máte ještě nějaký jiný způsob platby?“ zeptala se klidně. „Peněženku mám v autě,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi potí ruce.
Prohledala jsem kapsy kabátu i zadní kapsu u džín, jestli tam nemám aspoň pár drobných, ale nic. V hlavě mi běžely dvě varianty: nechat nákup tady, nebo prosit, ať mi ho někdo pohlídá. „Fakt se omlouvám,“ řekla jsem. „Kdyžtak to odložte, doběhnu si pro peněženku, ať nezdržuju.“ Už jsem brala košík, že ho odstavím stranou, a současně lovila v tašce klíče od auta. Byl to ten typ situace, kdy jsem si připadala neohrabaně a zároveň jsem chtěla být co nejrychleji pryč z cesty.
Jak pokladní zachránila trapas během minut
Pokladní mě ale zastavila dřív, než jsem se stihla otočit. „Můžeme nákup zaparkovat, kolega dá chlazené věci do chlaďáku,“ navrhla klidným tónem, jako by to řešila každý den. Do mikrofonu poprosila o pomoc a označila můj nákup jako pozastavený. Paní za mnou se na mě podívala a kývla, že počká. „Běžte, ono to je hned,“ dodala pokladní. Ulevilo se mi, že to nikdo nedramatizuje. „Děkuju, hned jsem zpátky,“ vyhrkla jsem a rozběhla se na parkoviště. Cestou jsem si v hlavě opakovala, kde přesně peněženka je, abych nestrávila minutu zbytečným hledáním.
V autě jsem otevřela dveře a peněženka ležela přesně tam, kde jsem ji nechala ráno – v přihrádce u dveří. Popadla jsem ji, zamkla auto a zhluboka se nadechla. Srdce mi bušilo spíš z trapasu než z běhu, ale zároveň jsem byla vděčná, že mi v obchodě vyšli vstříc. Za tři, čtyři minuty jsem byla zpátky u pokladny. Můj košík stál stranou, na něm byl lísteček, a paní, která stála za mnou, mě pozdravila. Nikdo se netvářil otráveně. „Už jsem zpátky, omlouvám se,“ řekla jsem. „V pohodě,“ usmála se pokladní a sáhla po skeneru.
Zaplaceno, úleva a malá lekce laskavosti
Obnovila můj pozastavený nákup jedním kliknutím. Kolega donesl z chlaďáku jogurty a sýr a řekl, že jsou nachystané. Všechno pokračovalo, jako by se nic nestalo. Vytáhla jsem fyzickou kartu a zaplatila. Terminál pípnul, účtenka vyjela, vydechla jsem. „Tohle se stává, nebojte,“ řekla pokladní s úsměvem, když mi podávala tašky. „Děkuju moc,“ opakovala jsem asi třikrát, protože jsem nevěděla, jak to říct lépe. Cítila jsem úlevu, že mám hotovo, a vděčnost, že se to řešilo normálně a bez zbytečného tlaku.
Cestou k autu jsem si v duchu poznamenala, že si dám do kabelky malou powerbanku a že si před nákupem radši zkontroluju baterii. Hlavní pro mě ale bylo, že to šlo i jinak než s podrážděnými poznámkami a převracením očí. Stačilo pár minut navíc, krátké hlášení do mikrofonu a věta „To se stává“ – domů jsem se vracela klidnější, než když jsem odpoledne do obchodu vešla. A taky jsem si uvědomila, že když se to příště stane někomu přede mnou, umím počkat.
