Článek
Z práce jsem šla rovnou do našeho hypermarketu pro pár věcí na večeři. Potřebovala jsem těstoviny, rajčata, něco na sendviče a jen tak pro radost balíček kávy. Stoupla jsem si do nejkratší fronty, vytáhla peněženku a rychle přepočítala hotovost. Kartu jsem měla v kabátu, který visel doma, a telefon se mi po cestě vybil, takže žádné placení mobilem nepřipadalo v úvahu. Říkala jsem si, že pětistovka na pár položek stačí, i kdyby zrovna nebyly akce. Když prodavačka namarkovala poslední jogurty a řekla částku, došlo mi, že jsem to špatně odhadla. Udělalo se mi horko. Bylo mi trapně ještě dřív, než jsem něco řekla.
Krátím nákup, když promluví muž za mnou
Měla jsem v peněžence jednu pětistovku a čtyři koruny v drobných. Chybělo mi přesně sto čtyřicet šest korun. To už byl rozdíl, který nešlo jen tak přejít. Rychle jsem navrhla, ať dáme pryč kávu a jogurty, a poprosila prodavačku o storno položek. Snažila jsem se u toho působit klidně, ale cítila jsem, jak mi zčervenaly uši. Za zády se ozývalo šoupání košíků a tiché odkašlávání. V hlavě jsem přepočítávala, co je ještě nutné a co si můžu odpustit. Hlavně to vyřešit co nejrychleji a nezabývat se tím déle, než je nutné.
Prodavačka už sahala po tlačítku storna, když se za mnou ozval klidný mužský hlas: „Nechte to, já ten rozdíl doplatím.“ Otočila jsem se a uviděla muže s košíkem v ruce, nic okázalého, jen pevný pohled a krátké kývnutí. Vytáhl peněženku, podal prodavačce sto padesát korun a ona mu hned vrátila čtyři. Ještě se ho zeptala, jestli to myslí vážně, a on jen přikývl. Ruce se mi rozklepaly úlevou i studem, nevěděla jsem, jak se tvářit, aby to nepůsobilo přehnaně. Připadala jsem si malá a zároveň jsem cítila velkou vděčnost.
Dluh vrátit? On chce jediné: poslat to dál
Vykoktala jsem, že mu to hned pošlu zpět, a poprosila ho o číslo účtu nebo QR kód. Chtěla jsem to vyrovnat, protože mám za to, že dluhy se mají vracet co nejdřív. On se jen usmál a řekl, ať to neřeším. Minulý týden se mu stalo totéž a někdo mu tehdy pomohl. Dodal: „Aspoň nebudeme zdržovat.“ V tu chvíli mi vyschlo v krku. Snažila jsem se mu podívat do očí a poděkovat tak, aby pochopil, že to beru vážně. Zároveň jsem cítila trapnost z toho, že jsem se do té situace vůbec dostala, i když se to může stát komukoli.
Prodavačka dokončila můj nákup, podala mi účtenku a s úsměvem řekla: „To je od vás hezké.“ Rychle jsem si začala balit tašky, abych frontu dál nezdržovala. Zastrčila jsem účtenku do kapsy, přehodila si tašku přes rameno a ještě se otočila k muži. Poděkovala jsem mu znovu, on jen mávl rukou: „Až budete moct, pošlete to dál.“ Ta věta mě dojala. Nechtěla jsem se rozbrečet u pokladny, tak jsem se zhluboka nadechla a nenápadně si otřela oči hřbetem ruky. Cítila jsem, že mi to ten večer změnilo náladu i pohled na lidi kolem.
U východu v zádveří jsem se zastavila, srovnala tašky a rozdýchala to. Stud a vděčnost se mi míchaly a k tomu se přidala drobná obava, že příště zase něco podcením. Připomnělo mi to, že je dobré mít v peněžence malou rezervu a nespoléhat se na to, že baterie vydrží. Když odcházel s nákupem, naposledy jsem na něj kývla přes sklo a on se usmál. Domů jsem šla pomaleji a v duchu jsem si slíbila, že až někdy u pokladny uvidím někoho, kdo počítá drobné a něco mu chybí, udělám to samé. Až budu moct, pošlu to dál.
