Článek
V neděli odpoledne jsem nesla vytříděný papír k modrému kontejneru za domem. Vysypala jsem ho a igelitku si nechala, abych měla do čeho dát další odpad. U kontejnerů ležel protržený pytel a z něj koukalo staré fotoalbum v tmavých deskách. Začínalo krápat a na obálce se objevily první skvrny. Vzala jsem ho do ruky. Nebylo těžké, ale bylo znát, že uvnitř jsou nasáklé listy. Schovala jsem se s ním pod stříšku u vchodu a opatrně ho otevřela. Listy byly trochu navlhlé a ohnuté rohy se lepily k sobě. Když jsem obracela první stránku, ucítila jsem známý zápach starého papíru, takový ten suchý, který je cítit v knihovnách. Bylo mi líto, že by to celé skončilo v louži.
Cizí album a tvář, kterou dobře znám
Začala jsem si prohlížet cizí výlety a narozeniny. Chalupa, nějaká rodinná oslava, víkend u vody. U fotek byly popisky, úhledně psané modrou propiskou: „Léto 2004“, „Jaro na chalupě“, „Školní besídka“. Na další stránce jsem našla „Prosinec 2012 – Advent“. Byly tam záběry z náměstí, světla, stánky s hrnky, lidé v kabátech. Na okraji jedné fotky jsem se zarazila. V rohu stála postava v šedém kabátu s pruhovanou šálou. Byla vidět jen část obličeje, ale nad obočím byla malá jizva. Tu znám. Mám ji od pádu na bruslích, přesně v tom místě. Najednou se mi vybavila zima, kdy jsem tu šálu pořád nosila. „To jsem já?“ napadlo mě. Snažila jsem se vybavit si ten den, jestli jsme tehdy s mámou na trhy šly, jaké bylo počasí, co jsme dělaly.
Na dvoře stála dodávka a dva chlapi do ní nakládali nábytek a krabice. S albem v ruce jsem za nimi došla. „Promiňte, patří tohle k tomu, co vyklízíte?“ zeptala jsem se. Jeden se podíval na desky, pokrčil rameny a řekl, že dělají byt ve druhém patře vlevo a tohle šlo ven s ostatním. U schodů se objevila sousedka s kýblem a hadrem. „Oni se včera odstěhovali,“ potvrdila, „dneska se jen dočišťuje. Když to leželo u kontejneru, klidně si to vezměte.“ Ulevilo se mi, že to má jasný původ a že to není něco, co někomu chybí jen proto, že to odnesl někdo cizí. Řekla jsem si, že si album vezmu alespoň na chvíli, aby neskončilo v kaluži. Schovala jsem ho zpátky do igelitky a přemýšlela, co s tím.
Mámina šála, náhoda a cizí příběh
Abych si ověřila, že se mi to nezdá, zavolala jsem mámě. „Hele, podívej,“ řekla jsem a přes videohovor jí přiblížila tu stránku s adventem. Máma se hned naklonila k obrazovce, přimhouřila oči a usmála se. „To je tvoje šála,“ řekla bez zaváhání. „Tu jsem ti pletla, pamatuješ? Šedý kabát máš taky. To budou ty adventní trhy na náměstí. My jsme tam tehdy jen prošly, myslím, že jsme si ani nic nekupovaly.“ Přikývla jsem. „Takže nás někdo mohl mít v pozadí,“ dodala a mně se ulevilo. Najednou to sedělo a nepůsobilo to tak zvláštně. Ten pocit, že se dívám na cizí rodinné album a najednou v něm vidím sebe, se změnil na prostý fakt. Byly jsme na stejném místě ve stejnou dobu, někdo fotil své blízké a my šly kolem.
Album jsem uložila do igelitky, tu jsem pořád držela v ruce, a na nástěnku ve vchodu jsem přilepila lístek s mým číslem. „Kdo vyklízel byt ve 2. patře vlevo, ozvěte se kvůli fotoalbu,“ napsala jsem. Doma jsem si ho prolistovala pozorněji. Nechtěla jsem nic oddělovat ani přerovnávat, jen jsem četla popisky a skládala si z nich, komu asi patřilo. Zaznamenala jsem roky, příležitosti, pár opakujících se míst. Některé tváře se vracely, některé zmizely. Byly tam dětské kostýmy, později maturitní šaty, pak zase rodinné grilování. Bylo mi z toho zvláštně. Trochu hezky, protože to působilo jako jasný obraz lidí, kteří spolu tráví čas. Trochu smutno, protože to skončilo v pytli u kontejneru. Pořád jsem se vracela k té jedné stránce. Ne proto, že bych ji chtěla mít pro sebe, spíš mě to přitahovalo jako důkaz, že někdy se člověk ocitne v cizím příběhu, aniž o tom ví.
Po pár dnech se nikdo neozval. Lístek visel na nástěnce dál, občas jsem ho narovnala, když se odchlipoval. Telefon byl tichý. Album jsem proto opatrně zabalila do čisté igelitky, dala ho do krabice a uložila do skříně. Řekla jsem si, že ho nechám být, třeba se časem někdo ozve. Tu jednu stránku jsem si vyfotila do telefonu, nic jsem netrhala. Připadalo mi správné, aby album zůstalo celé, i když teď leží u mě. Když jdu od té doby kolem kontejnerů, podívám se na věci kolem o chvíli déle. Na matraci opřenou o plot, na krabice s nádobím, na staré rámky. Není v tom žádná velká filozofie. Uklidňuje mě, že se naše životy občas náhodou protnou a nic víc v tom není. A že někdy stačí vzít něco z louže a dát tomu suché místo, i když to není moje.
