Článek
Bydlím sama v malém bytě v domě na okraji města, kde se jinak nic moc neděje. Na chodbě se lidé míjejí, přes den je běžný hluk a večer bývá klid. Poslední týdny se ale odvedle ozývaly hádky. Ne každý den, spíš nárazově, ale pokaždé dost nahlas. V pondělí večer, když jsem si chystala večeři, se to zase rozjelo. Nejdřív křik, pak slova, která jsem nechtěla slyšet, a najednou dutá rána a výkřik. Zůstala jsem stát u sporáku a bylo mi jasné, že to nemůžu dál přehlížet. Otevřela jsem dveře na chodbu, abych zjistila, jestli někdo nepotřebuje pomoc. V tu chvíli jsem věděla, že to nemůžu dál přehlížet.
Střepy na rohožce a telefon na policii
Na chodbě byl cítit alkohol. U sousedů byly dveře dokořán a na rohožce ležely střepy ze sklenice. Za prahem seděla sousedka, oči měla plné slz. Nekřičela, spíš tiše vzlykala. Za ní stál její partner, opíral se o zárubeň a napjatě mě sledoval. Nechtěla jsem se zbytečně vměšovat, jen jsem se zeptala: „Je všechno v pořádku? Potřebujete pomoc?“ Podíval se na mě, přirazil dveře a procedil skrz škvíru: „Hleďte si svého.“ Dveře pak zabouchl úplně. Zůstala jsem stát na chodbě a došlo mi, že vedle lidí, kteří se takhle chovají, se nebudu cítit v bezpečí.
Vrátila jsem se do bytu a teprve tam jsem si všimla, jak se mi třesou ruce. Ze sousedního bytu byly stále slyšet zvýšené hlasy, občas rána do nábytku. Vzala jsem telefon a vytočila 158. Operátorce jsem řekla adresu, popsala křik, ránu i to, že tam byla rozbitá sklenice a že žena plakala. Zeptala se, jestli někdo potřebuje okamžitou pomoc a jestli je tam dítě. Nevěděla jsem. Řekla jsem, že si nejsem jistá a že se bojím jít znovu na chodbu. Řekla, že pošlou hlídku. Asi za patnáct minut se před domem ozvala siréna a pak tlumené hlasy policistů. Mluvili se sousedy za zavřenými dveřmi a po chvíli byl v domě klid. Ulevilo se mi, ale jen napůl. V hlavě mi běželo, že tady už nechci zůstávat.
Ukončení nájmu, nové inzeráty a únik ke klidu
Ráno jsem vstala nevyspalá a rozklepaná už jen při představě, že se to zopakuje. Noční hluk byl pryč, ale pořád jsem byla neklidná. Zavolala jsem majitelce bytu. V klidu jsem jí vysvětlila, co se stalo, že jsem volala policii a že se vedle dějí věci, které nejsem schopná dlouhodobě snášet. Řekla jsem, že chci nájem ukončit. Nevyptávala se zbytečně, jen navrhla, abychom to ukončili dohodou k poslednímu dni dalšího měsíce. Souhlasila jsem a ještě ten den jí podle smlouvy poslala potvrzení e-mailem. Hned odpoledne jsem začala procházet inzeráty a domluvila si termíny prohlídek na další dny, abych měla v ruce konkrétní možnosti.
V následujících dnech byly večery znovu hlučné. Už ne tak dramatické, spíš hlasité výměny a bouchání dveří, ale stačilo to. Jednou jsem si zabalila batoh, napsala kamarádce a zeptala se, jestli u ní můžu přespat. „Přijď,“ odepsala bez řečí. Vzala jsem si kartáček, pár věcí na ráno a šla. Potřebovala jsem aspoň jednu klidnou noc. Seděly jsme u čaje a jen krátce jsem jí popsala, co se dělo. Neřešila jsem to do hloubky, šlo mi čistě o to vyspat se a dát si odstup. Ráno jsem se probudila odpočatá a při cestě zpátky jsem cítila úlevu z toho, že mám plán. To, že jsem byla mimo dům, mě utvrdilo v tom, že rozhodnutí odejít je správné.
Za necelý měsíc jsem měla vybraný nový byt a domluvenou pomoc s převozem věcí. Stěhovací den byl jednoduchý: krabice, pytle, pár kusů nábytku, výtah. Když jsme nosili věci přes chodbu, u sousedů bylo ticho a dveře zavřené. Nechtěla jsem nic řešit, žádné rozloučení, žádné vysvětlování. Chtěla jsem to jen dotáhnout a odejít. Šla jsem prostě za klidem. Odnesli jsme poslední krabici, předali klíče a já jsem odjela do nového bytu. Když jsem tam večer zavřela dveře, poprvé po dlouhé době jsem se cítila doma. Nebyl to žádný velký okamžik, spíš prostý fakt. Rozbalila jsem základní věci a v tichu usnula.
