Článek
Bylo 23. prosince dopoledne a já šla na náměstí pro kapra. Poprosil mě o to partner, protože to k jeho Vánocům patří a letos chtěl mít aspoň tuhle tradici. Rozdělili jsme si úkoly: já rybu a cukroví, on stromek a balení dárků. Fronta byla dlouhá, foukalo a všichni se posouvali takovým těkavým tempem, jaké přichází, když má člověk v hlavě seznam úkolů. Cítila jsem to i na sobě. Za mnou stála paní s kočárkem, přitahovala k sobě deku a houpala nohou. Přede mnou podupával starší pán, každou chvíli koukal na hodinky. Chtěla jsem to mít rychle z krku a ještě doma dozdobit cukroví, ať si večer aspoň na chvíli sedneme.
Napětí u pultu a jedna věta, co změní vše
U pultu se to najednou zadrhlo. Ten starší pán začal zvyšovat hlas na mladého prodavače, že váha přidává a není pořádně vynulovaná. Kluk se nejistě hájil, že je to nastavené správně a že jim to kontrolují. Z několika míst ve frontě se ozývaly poznámky, někdo něco odfrkl, zepředu padlo „no tak“. Fronta se zpomalila a napětí rostlo. Napadlo mě, že ten kluk je v tom sám bez opory staršího kolegy a že to ráno nejspíš jede od šesti. Sledovala jsem to a cítila, jak mi dochází trpělivost. Nechtěla jsem to vyhrotit, ale představa, že tam budeme stát další půl hodiny, mě už taky štvala.
Postoupila jsem o krok dopředu a řekla klidně: „Můžete to, prosím, zvážit ještě jednou na vynulované váze? Ať je klid.“ Nic víc. Nešlo mi o pravdu, šlo mi o klid. V hlavě jsem měla jen to, ať se to pohne, a zároveň mi toho kluka bylo líto. Vypadal, že je to jeho první prosinec u stánku s rybami, a únava na něm byla znát. Kývl, sundal porce z misky, otřel ji hadrem, ťukl na tlačítko a vynuloval displej. Pak dal rybu zpátky a položil ji přesně doprostřed. Chvíli bylo ticho a všichni se dívali na čísla, jen čekali, co to ukáže.
Méně deka, omluva a malá řetězová laskavost
Na displeji bylo o pár deka méně a pán znejistěl. Zabručel cosi jako „tak promiňte“ a couvl o krok, jako by mu došlo, že to přepálil. Podíval se na paní s kočárkem a kývl na ni, ať jde dopředu mezi nás, aby s malým nestála v průvanu. Paní oklepala sníh z kapuce a nenápadně se na mě usmála. Prodavač tiše řekl „děkuju“ a pokračoval v porcování. Napětí povolilo, lidé se pohnuli a fronta se dala do pohybu, tentokrát bez řečí. Říkala jsem si, jak rychle se to může zvrtnout a zase uklidnit.
Když jsem byla na řadě, řekla jsem si o menšího kapra. „Nechcete větší, paní? Máme hezké velké,“ zeptal se opatrně. „Ne, stačí menší. Nesníme to a nerada plýtvám,“ odpověděla jsem. Přikývl a udělal to přesně tak, jak jsem poprosila. Zaplatila jsem a poděkovala mu, že to ustál. Viditelně se mu ulevilo, koutky se mu trochu zvedly. Řekl: „Taky děkuju. Hezké svátky.“ Odpověděla jsem mu stejně a šla. V hlavě mi zůstalo, jak moc dělá tón a trpělivost, i když jde o tak banální věc, jako je vážení ryby.
Cestou domů jsem zavolala partnerovi. On je na rybu zvyklý z dětství, já bych se bez ní obešla, ale ráda mu to dopřeju. Řekla jsem mu, že kapra mám a že letos nic honit nebudeme. Domluvili jsme se, že klid je důležitější než mít všechny tradice dotažené do dokonalosti. Že to necháme být, jak to vyjde, a co se nestihne, se nestihne. Ta hádka mi otevřela oči: u stánku s kapry se umíme během minuty změnit k horšímu i lepšímu. Většinou stačí jedna věta a ochota couvnout. Domů jsem přišla klidnější, než jsem odcházela.
