Článek
Máma nás pozvala na neděli. Dorazil jsem s bábovkou, v batohu jsem měl složku s odhadem na novou střechu. Táta byl už u stolu, Petra přišla hned po mně. Vypadalo to, že to bude klidné odpoledne. Jenže mně se v hlavě pořád točila chalupa a peníze. Poslední roky tam jezdím hlavně já, řeším kosení, dřevo, drobnosti, ale i větší věci. Daň z nemovitosti platím já a přidaly se opravy, které už jsou znát. Chtěl jsem to otevřít, zároveň jsem nechtěl mámě zkazit den, na který se těšila. Říkal jsem si: dneska to zkusím normálně, bez výbuchů a bez uražených odchodů.
Chalupa na jazyku, rodina uhýbá jinam
U stolu to šlo plynule. Probírali jsme práci, děti známých a jak se povedla omáčka. Mezi řečí jsem jen prohodil, že na chalupě zase teče do verandy. Táta to hned shodil: „Na jaře všechno prosakuje.“ Petra přešla k mým zakázkám: „A co ten projekt?“ Chvilku jsem seděl a přemýšlel, jestli to rovnou otevřít a držet se toho. Podle jejich tónu jsem poznal, že teď ne. Že by se to zase zvrtlo do debaty, kde si nikdo nenechá nic vysvětlit. Tak jsem to spolkl a odpověděl na Petřiny otázky o práci. Polévka byla horká, povídali jsme si a já čekal na lepší chvíli.
Po jídle táta nalil malého panáka a přešel ke svým historkám z fotbalu. V jednu chvíli se udělalo ticho, nadechl jsem se: „Hele, k té chalupě…“ Petra do toho skočila příhodou ze školky a hned se chytli všichni. Smích byl příjemný a já jsem se k nim přidal. Nechtěl jsem být ten, kdo začne mluvit o penězích a práci. Přesto mě to štvalo. Pořád to stejné: já to otevřu, oni uhýbají. Pořád jsem myslel na složku v batohu a červené číslo v odhadu. Vrátil jsem se ke kafi a poslouchal další příběh. Měl jsem pocit, že to zase odkládám, ale nechtěl jsem odejít naštvaně jen proto, abych něco prosadil.
Tichá dohoda v kuchyni a středeční plán
Při nádobí jsem pomáhal Petře. Měl jsem ruce ve vodě a v kuchyni byl najednou klid. Řekl jsem jí na rovinu, že mám odhad na střechu a že daň a opravy sám neutáhnu. Že už to není o tom, že „se to nějak udělá“, ale že potřebuju, abychom se domluvili na pravidlech. Petra pokrčila rameny: mají teď hypotéku a před rodiči to otevírat nechce. „Já taky ne,“ řekl jsem. „Ale musíme si říct, co kdo platí, jinak to odnesu sám.“ Navrhl jsem středu po práci. Chvíli zvažovala a pak kývla. „Uvidíme,“ utrousila ještě, ale bral jsem to jako ano. Bylo mi jasné, že bez Petry se nikam nepohnu. Aspoň nějaký krok.
Při obouvání máma tiše prohodila: „Hlavně se zas kvůli blbostem nechytejte.“ Přikývl jsem. Věděl jsem, na co naráží. Loni jsme se kvůli chalupě pohádali tak, že se mluvilo o prodeji a máma brečela. Nechci to zopakovat. Chápu, že si dnešek chtěla užít a že pro ni je klid důležitější než hřebíky a faktury. Venku jsem se nadechl, v tramvaji jsem vytáhl mobil a poslal Petře čas a místo. Připojil jsem fotku odhadu, aby viděla, že to mám podložené. Napsal jsem krátce: kolik stojí střecha, co mám zaplacené, co čeká příští rok. „Ať to ve středu projdeme a rozdělíme,“ dodal jsem.
U stolu bylo hezky. Mluvilo se o všem možném a domů jsem šel s pocitem, že rodina drží pohromadě. Zároveň jsme se k tomu těžkému nedostali ani tentokrát. Mrzí mě to, ale nechci, aby to dál zůstávalo nevyřešené. Mám konkrétní krok, který se odehraje mimo nedělní oběd a mimo mámino dobré jídlo. Potřebuju, abychom si řekli, jestli chalupu chceme a jak ji budeme platit. Nechci z toho dělat drama, ale nechci to ani dál řešit sám. Doufám, že to příště probereme a dohodneme se normálně, bez křiku a bez vyhýbání. A že až příště přijdu s bábovkou, bude to jen bábovka.
