Článek
K rodičům na venkov jsem jela po delší době. V Praze jsem měla za sebou tři měsíce v nové práci v kanceláři, pořád jsem z toho byla trochu v rauši – vlastní výplata, jistější smlouva, pocit, že snad konečně dospívám. Máma u večeře samozřejmě vytáhla klasickou otázku, jak se mi daří a jestli to finančně zvládám. Když jsem odcházela z práce v neziskovce, měli oba strach, že skončím někde na pracáku, takže jsem jim chtěla ukázat, že jsem v pohodě. Nakonec ze mě vypadlo, kolik asi beru. Táta jen nevěřícně kouknul, tak jsem vytáhla mobil a ukázala jim výplatní pásku v mailu. Trochu jsem se tím chlubila, ale hlavně jsem měla pocit, že jim tím dopřeju klidné spaní.
Když se radost z výplaty změní v útok
Táta si vzal mobil do ruky, chvíli na tu částku beze slova koukal a bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Pak ale telefon položil na stůl, zamračil se a zvýšeným hlasem prohlásil, že jsem se úplně „prodala systému“. Připomněl mi, jak jsem vždycky mluvila o smysluplné práci a pomáhání lidem, a teď prý řeším „honbu za prachama“. Zaskočilo mě to. V duchu jsem čekala, že řekne něco ve smyslu „jsem rád, že se máš dobře“, ale místo toho přišla kritika. Najednou jsme se bavili o tom, že sedím „v open spacu“ a místo toho, abych něco měnila k lepšímu, „počítám někomu zisky“. Seděla jsem tam s vidličkou v ruce a nevěděla, jestli se mám bránit, nebo to prostě přejít.
Nakonec jsem se nadechla a zkusila mu vysvětlit, jak to mám. Po letech v neziskovce jsem byla vyhořelá, unavená z neustálého shánění grantů a toho, že člověk dělá věci navíc zadarmo, protože „je to přece pro dobrou věc“. V Praze platím nájem, mám svoje výdaje a potřebovala jsem jistotu, že když se něco stane, nedostanu se kvůli pár tisícům do problémů. Řekla jsem mu, že mi ta práce vlastně vyhovuje, že mě nebaví být neustále ve stresu z peněz a že to pro mě není zaprodanost, ale úleva. On mi na to připomínal, jak mě vedli k tomu, abych „nešla po penězích“, a že jsem teď prý „stejná jako všichni ostatní“. Máma se snažila to zjemnit, nabízela kafe, snažila se změnit téma, ale atmosféra v kuchyni už byla dost napjatá.
Táta mě peskuje, ale peníze řeší taky
Po chvíli ticha, kdy máma odnášela talíře a každý koukal jinam, se táta najednou trochu uklidnil. Znovu si sedl ke stolu a začal mluvit jiným tónem, jako by předtím nic neřekl. Jako by mimochodem se začal vyptávat na benefity. Jestli máme bonusy, stravenky, nějaký příspěvek na penzijko a jestli nám firma něco připlácí na dovolenou. V tu chvíli mi došlo, že ho ty peníze vlastně hrozně zajímají, jen před sebou hraje, že jsou nepodstatné. Bylo mi to nepříjemné, ale odpovídala jsem spíš věcně, protože jsem nechtěla, aby se to znovu zvrtlo v hádku.
Později večer, když máma šla uklízet nádobí do kuchyně a my zůstali chvíli sami v obýváku, táta přešel na úplně jiné téma. Začal mluvit o tom, že se jim teď sešlo víc věcí najednou – nedoplatek za plyn, oprava auta, něco kolem komína. A že by potřebovali „překlenout“ pár měsíců, než mu finančák vrátí přeplatek na daních. Neřekl přímo, že chce ode mě půjčit, jen to tak různě obcházel. Ale bylo to úplně jasné. Pořád jsem měla v hlavě jeho slova o „zaprodání“ a najednou mi to celé přišlo strašně pokrytecké. Zároveň jsem cítila lítost, protože vím, že to doma nikdy neměli jednoduché. A do toho pocit viny, že já si teď můžu dovolit mít rezervu a oni ne.
Poprvé tátovi nastavím jasné finanční hranice
Chvíli jsem mlčela, ale pak jsem to už nevydržela a zeptala se na rovinu: „Tati, chceš ode mě půjčit peníze?“ Viděla jsem, jak ztuhl, ale pokračovala jsem. Řekla jsem mu, že jestli potřebuje, tak mu část z toho klidně půjčím, ale že bych ocenila, kdyby se mnou mluvil narovinu. A že mě mrzí, když mě nejdřív shodí za to, jakou mám práci a kolik beru, a pak s těmi penězi počítá. Bylo pro mě těžké to říct, protože jsem do té doby byla zvyklá spíš ustupovat a moc mu neodporovat. On se zatvářil dotčeně, zamumlal něco ve smyslu, že to tak nemyslel a že o žádné peníze nežebrá, a tím to utnul.
Nakonec jsme se domluvili, že mu částku, kterou sám navrhl, pošlu na účet a oni mi to vrátí, až jim přijdou peníze z finančáku. Neprobírali jsme to dál, jen jsme si vyměnili číslo účtu a máma se tvářila, že je ráda, že se to nějak vyřešilo. Já jsem ten večer šla spát s dost smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jim můžu pomoct, protože si pamatuju, jak počítali každou korunu, když jsem byla malá. Na druhou stranu jsem poprvé měla pocit, že jsem musela před vlastním tátou opravdu obhájit, jak žiju, a nastavit mezi námi nové hranice. A že ten můj „zaprodanej“ plat najednou není jen moje věc, ale něco, co mezi námi mění vztahy.
