Článek
Bylo pondělní listopadové ráno a venku byla tma. Šel jsem do kanceláře dřív, chtěl jsem v klidu dokončit report, který jsem celý týden odkládal. V kuchyňce jsem potkal paní z úklidu, která vytírala. Ukázala bradou ke skleněné zasedačce. Uvnitř seděl náš ředitel s HR. Tiše řekla, že když vynášela koše, slyšela řeč o rušení oddělení a přesunech lidí. V tu chvíli jsem jí moc nevěřil. Říkal jsem si, že to bude něco běžného a že jsem jen přecitlivělý, protože je začátek týdne. Měl jsem ale nepříjemný pocit, který nešel ignorovat.
Šeptanda nabírá sílu, potvrzení je na cestě
Chtěl jsem jít za šéfem a zeptat se, co se děje, ale měl jsem pocit, že bych tím roznášel drby. Navíc byl celé dopoledne v jednáních a odpoledne mimo kancelář. Sedl jsem si k počítači a zkusil dohnat práci, ale šlo to pomalu. Snažil jsem se sám sobě vysvětlit, že to může být cokoliv. Audit, reorganizace procesů, běžné přeskupení. Přesto jsem pořád kontroloval e‑mail a Teams, jestli nepřijde něco oficiálního. V open space se šeptalo. Kolegyně naproti jen zvedla obočí a řekla: „Viděl jsi, že v zasedačce svítilo už před šestou?“ Kývl jsem. Napětí vzrostlo, ale chyběly konkrétní informace. Den ubíhal pomalu a já se nemohl soustředit ani na jednoduché věci.
Druhý den ráno visel u kuchyňky vytištěný papír s logem a podpisem HR: v 10:00 mimořádná porada k reorganizaci. Zároveň přišla pozvánka do kalendáře a e‑mail s instrukcemi. Lidé z Prahy osobně, ostatní online. Na chvíli jsme se u nástěnky zastavili a nikdo nic neřekl. Drb se jedním papírem změnil v realitu. Přeposlal jsem zprávu kolegyni na home office a napsal jí, jestli přijde, nebo se připojí. Nakonec se rozhodla zůstat online. Otevřel jsem si poznámky a sepsal tři otázky, abych v deset jen neseděl a nečekal, co nám oznámí.
Porada řeže do živého, dopady jsou všude
Porada byla stručná a věcná. Slučování dvou týmů. Zákaznická podpora se přesune do jiné lokality. Kdo bude chtít odejít dobrovolně, dostane vyšší odstupné. CFO řekl, že bez úspor by firma zimu finančně nezvládla, že čísla sledují už od léta a že tohle je nutný krok. Nikdo netleskal, jen začaly přicházet praktické dotazy. Koho konkrétně se to týká, od kdy, jak se budou přidělovat agendy, co home office a co cestovné. HR trpělivě zapisovala otázky a slíbila, že do konce dne pošle shrnutí s termíny a odpověďmi. Když jsem si odškrtával svoje tři body, došlo mi, že moje role sice zůstane, ale zásadně se promění. Úleva se míchala s nervozitou, protože to nebyl konec, ale začátek jiné fáze. Po poradě se na chvíli chodby vyprázdnily a Teams se zaplnil zprávami. Věcnými, ale napjatými.
Po cestě zpátky k počítači jsem potkal paní z úklidu u vozíku. Poděkoval jsem jí, že mě den předtím varovala. Pokrčila rameny a řekla, že se do toho nechtěla míchat, ale když nás denně vídá, přišlo jí fér říct, co zaslechla. Pak dodala, že i jim mění dodavatele a seškrtají hodiny. Prý jim to vedoucí směny oznámila minulý týden a sama si hledá nové místo. Stál jsem tam s rukou na uchu kelímku od kávy a došlo mi, že si pod „námi“ často představuju jen lidi z kanceláře. Přitom jsme v tom všichni. Řekl jsem jí, ať mi dá vědět, kdyby potřebovala kontakt na recepci v jiné firmě, kde mám známého. Nevěděl jsem, jestli pomůžu, ale přišlo mi správné to nabídnout.
Konkrétní kroky místo nejistoty, plán na zítřek
Odpoledne jsem si s vedoucím domluvil dvacet minut a šli jsme to projít bod po bodu. Co po mně teď budou chtít, co končí, co se přesouvá. Řekl jsem mu, že potřebuju vědět, co můžu ovlivnit, abych neměl pocit, že o ničem nerozhoduju. Byl konkrétní: vezmu si část reportingu pro sloučený tým, skončí některé interní projekty bez jasného dopadu, budu pomáhat s předáním agendy jednomu člověku ze zákaznické podpory, který se přesune. Nastínil i termíny, kdy se co má stát, a kdo mi s čím pomůže. Dohodli jsme se na kontrolním setkání za týden. Odcházel jsem s poznámkami a kalendářem plným malých úkolů. Nervozita zůstala, ale byla jiná než včera. Méně nejistoty, víc konkrétních kroků.
Večer jsem ještě jednou prošel e‑mail od HR se shrnutím a doplnil si termíny do plánovače. Zavolal jsem kolegyni, probrali jsme, jak si rozdělíme první týdny a co odložíme, protože to není prioritní. Nepřipadalo mi to hrdinské ani tragické. Jen normální práce s tím, co přišlo. Nepředstírám, že mám klid. Ale data, termíny a dohody jsou pro mě lepší než nejistota. A i když to neznamená, že je to pro všechny vyřešené, aspoň vím, co mám dělat zítra ráno.
