Článek
Byl obyčejný pondělní večer. Stála jsem v kuchyni u dřezu, v hlavě mi ještě dozníval poslední pracovní call a kolem mě pobíhaly naše dvě děti. Bylo mi čerstvě dvaačtyřicet, pracovala jsem v kanceláři, ale poslední rok jsem skoro pořád na home office. Práce a domácnost se mi slily do jednoho chaotického prostoru, kde nebyla žádná jasná hranice mezi „teď pracuju“ a „teď jsem doma“. Manžel seděl v obýváku s notebookem na klíně, opět s větou, že „už jen něco dodělá“. Měla jsem pocit, že to slyším denně. Všechno mě rozčilovalo, ale pořád jsem si říkala, že je to jen náročné období a že to musím nějak vydržet.
Když maličkost odpálí něco mnohem většího
Napětí se začalo stupňovat úplně nenápadně. Mladší dítě na mě volalo kvůli domácímu úkolu, starší se mě ptalo, kde má sportovní dres na druhý den. Do toho mi vyskočila zpráva od šéfky s urgentním úkolem, který měl být hotový nejlépe hned. Manžel přišel do kuchyně a mezi řečí se mě zeptal, jestli mám někde čisté ponožky. V tu chvíli mladší převrhlo sklenici s džusem a ten se rozlil po stole, po sešitech, po všem. Něco ve mně prostě ruplo. Začala jsem křičet mnohem víc, než by té situaci samo o sobě odpovídalo. Slyšela jsem svůj hlas a skoro jsem se nepoznávala. Když jsem viděla, jak se dítě leklo a úplně ztichlo, došlo mi, že tohle už není jen špatná nálada nebo únava.
Bez nějakého velkého přemýšlení jsem utekla do koupelny, zabouchla za sebou dveře a sedla si na víko od záchodu. Najednou ze mě spadla ta „silná“ fasáda a začala jsem brečet. Ještě před chvílí jsem se snažila působit, že mám všechno pod kontrolou, a teď jsem tam seděla úplně rozhozená. Vzala jsem do ruky mobil, jen tak bezcílně, a při vyplňování nějakého formuláře na mě vyskočilo moje datum narození a pod ním věk – 42 let. V tu chvíli se mi v hlavě objevilo slovní spojení „krize středního věku“. Měla jsem ho spojené spíš s muži, kteří si najednou kupují motorky nebo mladší oblečení. Připadalo mi skoro trapné si to o sobě jen myslet. Ale pak jsem se doopravdy zamyslela a došlo mi, že přesně tak se cítím. Jako bych stála někde v půlce a nebyla si jistá, jestli to, co žiju, je to, co jsem vlastně chtěla.
Noc, kdy se nedá spát a v hlavě běží seznam
Po chvíli jsem se trochu uklidnila, opláchla si obličej studenou vodou a vrátila se zpátky za dětmi. Snažila jsem se to shodit na to, že jsem jen unavená. Večer jsme nějak doklepali, klasické mytí, pyžama, čtení. Když ale všichni usnuli, já nemohla. Ležela jsem v posteli a v hlavě se mi rozjel seznam. Práce, u které mám pocit, že mě spíš vysává, než naplňuje. Vztah, ve kterém poslední měsíce mluvíme hlavně o tom, kdo kdy vyzvedne děti a kdy je potřeba zaplatit jakou fakturu. A k tomu skoro nulový prostor jen pro mě. Došlo mi, že jsem dřív měla aspoň nějaké své „úniky“ – hodiny jógy, kafe s kamarádkou, služební cesty, kdy jsem spala sama v hotelu a nikdo po mně nic nechtěl. Teď, s dětmi, hypotékou a mámou po operaci, o kterou se staráme se sestrou, jsem reálně neměla kam zmizet ani na pár hodin.
Druhý den ráno jsem seděla na online poradě a najednou jsem si uvědomila, že vůbec neposlouchám, o čem se mluví. Jen jsem koukala na svůj obličej v malém okýnku na monitoru a přemýšlela, jak asi budu vypadat za deset let. Místo nějakých plánů mě napadlo jen to, kolik let mi zbývá do důchodu. To mě úplně vyděsilo. Odpoledne, když jsem čekala v autě před kroužkem na děti, vytáhla jsem mobil a napsala kamarádce, se kterou jsme se poslední půlrok jen míjely v rychlých zprávách, že ji fakt potřebuju vidět nebo aspoň slyšet. Když jsme si večer volaly, poprvé jsem nahlas řekla, že asi mám krizi středního věku. Čekala jsem nějaký vtip, ale místo toho mi začala popisovat svoje podobné pocity. Mluvila o únavě, o tom, jak má někdy chuť sednout do vlaku a jet kamkoli, jen pryč. Ulevilo se mi, že v tom nejsem sama a že to není jen nějaká moje osobní „vada“.
Nečekaně jednoduchý rozhovor a první konkrétní kroky
Ten večer jsem se rozhodla, že to nebudu řešit jen s kamarádkou. Sedla jsem si k manželovi a začala mu popisovat, jak se cítím. Nesnažila jsem se ho obviňovat, spíš jsem mluvila o sobě. Řekla jsem mu, že mám pocit jedné nekonečné směny, ze které není kam odejít, a že se v tom přestávám poznávat. Bála jsem se, že to shodí nebo se tomu vysměje, ale on se na chvíli zamyslel a pak navrhl, že si dva večery v týdnu vezme děti na starost on, aby ten čas byl jenom můj. Překvapilo mě, jak jednoduché to nakonec bylo říct nahlas. Svět se nezbořil, děti se tím nezhroutily, jen se mi trochu ulevilo, že to nemusím všechno nést sama.
Další dny byly na první pohled stejné jako předtím. Ráno práce, odpoledne děti, do toho máma a běžné starosti. Rozdíl byl v tom, že jsem do toho začala vkládat malé nové věci. Objednala jsem se k psycholožce, i když jsem kolem toho dlouho jen kroužila. Vytáhla jsem po letech běžecké boty a šla se proběhnout, spíš pomalu než sportovně, ale bylo to jen moje. V diáři jsem si začala blokovat čas, který nebyl určený pro nikoho jiného než pro mě. S menší nervozitou jsem si v práci domluvila schůzku se šéfkou a naznačila, že bych časem chtěla dělat o něco jinou náplň, víc tvůrčí a míň rutinní. Nic se nezměnilo ze dne na den. Pořád mám v sobě hodně strachu a pochybností. Ale přestala jsem před sebou samotnou utíkat a přijala fakt, že mě ta moje „krize středního věku“ prostě dohnala ve chvíli, kdy už nebylo kam zmizet. Beru ji jako signál, že je čas přenastavit, jak chci ten zbytek života opravdu prožít, i kdyby to mělo jít jen po malých krocích.
