Článek
Venku mrholilo a po práci jsem čekala na tramvaj. Měla jsem za sebou den plný tabulek a mailů a hlava mi pořád přeskakovala mezi povinnostmi. Zastávka je hned u malého antikvariátu, kolem kterého často projdu a nic nekoupím. Tentokrát jsem tam zalezla, abych se na pár minut ohřála a uklidnila. Řekla jsem si, že si spravím náladu něčím drobným a budu mít co číst cestou. Prohlížela jsem hřbety knih a vzala do ruky tenkou, ošoupanou knížku. Nebyla to žádná novinka, papír byl měkký, obálka byla opotřebovaná. Právě to mi sedlo. Něco, co nemusím brát vážně, a přitom mě to odvede od vlastních myšlenek.
Papírek z knihy, co změnil večer
Prodavač se podíval na titul, kývl a usmál se: „Poctivě čtená.“ Cena byla směšně nízká. Vytáhla jsem drobné, nechtělo se mi nad tím přemýšlet. Měla jsem prostě chuť dát si pauzu od všeho, co svítí, pípá a vyžaduje odpovědi. Knížku jsem strčila do tašky, vyšla zpátky do sychrava a rovnou na ulici ji otevřela. Na chvíli jsem zapomněla, naskočila do další tramvaje, která přijela dřív než ta moje obvyklá. Sedla jsem si, kabát ještě studený, a dopřála jsem si dvacet minut klidu. Bez cíle, jen otočit pár stránek a mít pocit, že mi nic neutíká.
V tramvaji jsem knížku otevřela zhruba v polovině a něco mi sklouzlo do klína. Přeložený čtverečkovaný papír.Rozložila jsem ho a modrou propiskou tam bylo napsáno: „Nečekej na správnou chvíli. Zavolej dnes.“ V rohu bylo malé datum, staré několik let. Pod ním vybledlá šmouha, asi podpis, ale nerozluštila jsem ho. Chvíli jsem jen seděla a koukala na písmena, která psal někdo cizí, a přesto jako by byla pro mě. Nejspíš šlo o vzkaz někomu konkrétnímu, možná záložka, možná připomínka. Ale přesně to jsem potřebovala slyšet. Najednou jsem měla v hlavě všechny hovory, které odkládám. Schůzky, co „projedeme příště“. Drobnosti, co se posouvají z týdne na týden.
Telefonát, který spustil řetězec drobností
Vzpomněla jsem si na mámu. Už týden jí jen píšu „ozvu se“ a pořád to odsouvám, protože je práce, protože jsem unavená, protože mi to zítra přijde vhodnější. Ta věta na papírku mě nenechala v klidu. Vytáhla jsem telefon a zavolala hned, i když byla špička a kolem pískaly brzdy a lidé se prodírali uličkou. Máma to vzala skoro hned. „Ahoj,“ řekla klidným tónem. „Jsi v pohodě?“ zeptala se. Řekla jsem, že jo, jen mám chvilku a napadlo mě se ozvat. Bydlí pár zastávek ode mě. „Přijeď na čaj,“ navrhla. Napadlo mě, proč ne dnes. Domluvily jsme se na večer. Uložila jsem papírek zpátky mezi stránky a zaznělo hlášení o další zastávce.
Vystoupila jsem o zastávku dřív a v malé pekárně vzala dva koláče, abych nepřišla s prázdnou. U mámy bylo teplo a jiné ticho než doma. Sedly jsme si ke kuchyňskému stolu, postavila přede mě hrnek a bavily jsme se o obyčejných věcech. O tom, jak jí blbne termostat, co říkala sousedka, jestli už jsem byla u zubaře. Nic velkého. Po chvíli jsem cítila, jak mi povoluje napětí v ramenou. Nemusely jsme probírat žádná velká témata. Jen být spolu a slyšet se. Ten papírek jsem měla v kapse a občas jsem si na něj sáhla. Připomínka, že jsem mohla zase jednou říct „později“, a neudělala jsem to.
Magnet na lednici a několik malých ano
Když jsem se vracela domů, vyndala jsem vzkaz a připnula ho magnetem na lednici. Ať ho mám na očích, ne jen jako kuriózní nález. Sedla jsem si k počítači a napsala vedoucímu, že víkendový přesčas tentokrát nevezmu. Kurzor chvíli blikal, ale zprávu jsem odeslala. Ne proto, že bych chtěla něco demonstrovat, prostě jsem nechtěla znovu strávit dva dny v kanceláři. Hned potom jsem napsala kamarádce, se kterou si už měsíc slibujeme procházku. „Zítra podvečer?“ Odepsala během chvilky, že může. Nebyla to velká rozhodnutí. Jen pár kroků, které jsem dlouho odkládala.
Od té chvíle si ten papírek čtu každé ráno, když sahám pro mléko. Není to kouzlo a nezměnilo mi to život. Jen mi to připomíná, že čekat na správnou chvíli často znamená neudělat nic. A že ty malé volby, které se dají zvládnout během pár minut, rozhodují o tom, jak svůj čas prožiju. Ne vždycky to vyjde, někdy se zase nechám zahltit, někdy se vrátím k „ozvu se“. Ale ten den, kdy mi z ošoupané knížky vypadl cizí vzkaz, mi ukázal, že můžu vzít telefon, koupit koláče, říct „ne“ přesčasu a „ano“ čaji. A to mi dává smysl.
