Článek
Jela jsem ranním autobusem z Brna do Vídně na schůzku, kterou jsme domlouvali týdny. Měla jsem naplánovanou trasu, časovou rezervu tak akorát a uvnitř mírnou nervozitu, jestli všechno klapne. Sedla jsem si k oknu, vedle mě seděla mladá žena se svým synem, mohlo mu být tak čtyři. Kluk byl neposedný, chvíli si povídal, pak se zase vrtěl. Zkontrolovala jsem hodinky, nasadila si sluchátka bez hudby, jen abych měla pocit, že se chráním, a otevřela jsem knihu. Čtení mě obvykle uklidní, když nechci přemýšlet nad tím, jestli dojedeme včas.
Když cizí dítě usne na vašem rameni
Po nějaké půlhodině se malý uklidnil a autobus lehce cukl. Viděla jsem, jak mu padá hlava, a najednou ji měl opřenou o moje rameno. Ztuhla jsem. V hlavě mi proběhlo několik variant – zvednout rameno, jemně ho posunout, dělat, že nic. Neudělala jsem nic. Vypadal opravdu vyčerpaně a mně bylo jasné, že pokud ho probudím, bude brečet a nebude to příjemné ani jemu, ani jeho mámě, ani komukoli v tom tichu kolem. Snažila jsem se nehýbat a vrátit se ke čtení. Šlo to těžko. Cítila jsem na sobě cizí váhu a zároveň jsem si říkala, že to pár minut vydržím.
Po chvilce si toho jeho máma všimla. Naklonila se ke mně, aby nerušila, a šeptla: „Moc se omlouvám. Můžeme ho nechat spát? V noci skoro nespal.“ Přikývla jsem. „Jasně, je to v pohodě.“ Vytáhla z tašky šálu a opatrně ji vložila mezi moje rameno a jeho tvář. Bylo to nečekaně praktické gesto. Ten klid, s jakým to udělala, mě trochu zaskočil. Nenutila ho hned k sobě, nespěchala, jen zajišťovala, aby mi nebyl nepříjemný dotyk kůže na kůži a aby ho nic netlačilo. Najednou jsem měla pocit, že spolu na pár minut sdílíme stejný úkol: dopřát mu spánek a projít tím bez zbytečných scén.
Tichá spolupráce, termoska a sendvič v koloně
Později vytáhla malou termosku a kelímek. Viděla jsem, jak se snaží nalít čaj jednou rukou a druhou přidržuje syna, který byl napůl přes naše sedadla. Nabídla jsem, že jí ten kelímek přidržím. Přijala to bez řečí, jen se na mě podívala s úlevou a šeptla: „Děkuju.“ Nalila čaj, přiklopila víčko a termosku uklidila zpátky. Opatrně jsme obě hlídaly, aby se malý nevzbudil, když si lokla. Rozpačitost zmizela. Knihu jsem měla otevřenou na stejné stránce, ale už jsem ji nečetla. Spíš jsem poslouchala pravidelné hučení motoru a dávala si pozor na každý pohyb.
Kousek před hranicemi se autobus zastavil v koloně. Řidič to oznámil do mikrofonu a v autobuse to lehce zašumělo. V tu chvíli jsem už skoro necítila ruku; rameno jsem měla pořád ve stejné poloze. Nechtěla jsem ho budit. S jeho mámou jsme si jen tiše naznačily, že si zkusíme trochu protáhnout záda, a udělaly to tak, aby jeho hlava zůstala opřená. Pak sáhla do tašky a podala mi půlku sendviče, zabalenou v ubrousku. „Vezměte si, prosím, aspoň něco,“ řekla. Přijala jsem ho a kousla si. Nebyl čas na velká zdvořilostní gesta, ale tohle mi bylo příjemné. Prohodily jsme pár vět o cestě. Ona jela něco vyřídit, já na schůzku. Nic dlouhého, spíš pár faktů, mezi kterými jsme obě hlídaly, jestli malý spí.
Probouzení ve Vídni a nečekaný pocit sounáležitosti
Když jsme míjeli ceduli s nápisem Wien, kluk se pohnul a rozlepily se mu oči. Zdvihl se, trochu zaraženě se rozhlédl a podíval se na mě. Na vteřinu jsme se na sebe usmáli. „Promiňte ještě jednou,“ řekla jeho máma a opakovaně mi děkovala. Nechala jsem to být. „To je dobrý, vážně,“ odpověděla jsem. Trvala na tom, že mi na nádraží koupí kávu.Měla jsem pár minut rezervy, tak jsem kývla. U stánku u nástupiště mi koupila malou kávu s sebou a ještě jednou řekla: „Děkuju.“ Stála jsem s kelímkem v ruce, rameno mi brnělo a bylo to docela komické, ale nic jsem neříkala. Byla jsem ráda, že se probudil v klidu.
Vystoupila jsem a šla přes nádraží směrem k metru. Už jsem čas nekontrolovala tak často. Rameno mě tahalo, ale spíš jsem cítila, že ta cesta proběhla dobře. Ne proto, že bych stihla o pět minut dřívější spoj, ale protože jsme s úplně cizí ženou na pár hodin sdílely něco praktického a jednoduchého. Žádné velké řeči, žádné plánování. Prostě jsme to odseděly, dávaly si pozor na pohyby, podaly si termosku a sendvič a pak se rozešly každá za svým. Kávu jsem vypila cestou. Došla jsem na schůzku včas a s trochu jinou náladou než s jakou jsem ráno nastupovala. Stačilo pár hodin v autobuse a jeden malý kluk opřený o moje rameno.
