Článek
Seděla jsem v podvečerním autobuse u okna, úplně vyčerpaná po celém dni v práci. Hlavou mi běželo jen to, co ještě musím stihnout doma, a jak moc se těším, až si konečně lehnu. Nasadila jsem si sluchátka, pustila si něco potichu, spíš jen jako kulisu, abych měla pocit, že mám od ostatních pokoj. Na chvilku mi problesklo hlavou, že jsem už pár dní nevolala tátovi. Nadechla jsem se, že mu třeba aspoň napíšu zprávu, ale hned jsem to sama před sebou zamítla: zavolám o víkendu, až bude víc času. Autobus byl skoro plný, lidi koukali do mobilů, nikdo si nikoho nevšímal. Prostě klasický všední večer, kdy mám pocit, že jedu na autopilota.
Nevinná jízda autobusem, která se zlomila
Na další zastávce nastoupila starší žena, odhadem kolem šedesáti. Měla na sobě trochu obnošený kabát a nesměle se rozhlížela po volných místech. Překvapilo mě, když zamířila přímo ke mně a sedla si vedle, i když bylo ještě pár jiných sedaček volných. Všimla jsem si, že po mně občas nenápadně pokukuje, a začala jsem být trochu nervózní. Vypadala jako typická zvědavá „babička z tramvaje“, co ráda pozoruje lidi. Sluchátka jsem nechala v uších, ale ztlumila jsem hudbu skoro na nulu. Věděla jsem, že kdyby na mě promluvila, stejně bych ji slyšela, ale asi jsem si tím chtěla udržet aspoň nějaký odstup.
Za pár minut se ke mně naklonila a zeptala se, jestli tenhle autobus jede až na konečnou. Neutrální otázka, klasický začátek malého rozhovoru. Odpověděla jsem jí, že ano, že to jede až tam. Myslela jsem, že tím to skončí a každý si zase zaleze do svého ticha. Jenže ona si mě dál prohlížela, jako by nad něčím přemýšlela, a pak se najednou zeptala: „Vy jste dcera Karla…?“ a naprosto přesně řekla tátovo příjmení. V tu chvíli jsem úplně ztuhla. Sundala jsem si jedno sluchátko a zeptala se jí, odkud ho zná. Naše příjmení není úplně běžné, takže to nemohla být náhoda. Ona na chvilku uhnula pohledem a neurčitě řekla: „On býval hodný člověk.“ Způsob, jakým to řekla, mě znejistěl ještě víc.
Cizí žena náhle zná jméno otce
Než jsem se stihla na něco doptat, podívala se mi přímo do očí a tiše, skoro spiklenecky, řekla: „Řekněte tátovi, že čas se krátí.“ Bylo mi z toho fyzicky úzko. Okamžitě se mi vybavilo, jak měl táta před rokem problémy se srdcem, jak mu lékař říkal, že by měl přestat kouřit, a jak on všechno shodil s tím, že „nějak bylo, nějak bude“. Začala jsem se té ženě vyptávat, co tím myslí a odkud ho vlastně zná, ale zrovna jsme zastavili. Ona se rychle zvedla, něco nesrozumitelně zamumlala o tom, že „někdy je lepší nečekat“, a vystoupila. Zůstala jsem sedět s jedním sluchátkem v ruce a měla jsem pocit, že ten večer je najednou úplně jiný než obvykle.
Zbytek cesty jsem už hudbu neposlouchala. Jen jsem koukala z okna a v hlavě mi pořád dokola jela ta věta: „Čas se krátí.“ Snažila jsem se to rozebrat racionálně. Říkala jsem si, že ho třeba znala z práce, z nějaké hospody nebo z nemocnice, kde byl na vyšetření. Starší lidi často mluví o krátícím se čase, je to pro ně asi přirozené. Jenže zároveň jsem cítila sevření v žaludku a vztek sama na sebe. Uvědomila jsem si, jak moc jeho zdraví odsouvám, jak automaticky počítám s tím, že je tady a že bude ještě dlouho. Když jsem vystupovala, už mi bylo jasné, že mu ten den musím zavolat. Ne o víkendu, ne „až bude chvilka“. Hned, jak dojdu domů.
Věta, která mě donutila okamžitě volat
Jakmile jsem vešla do bytu a jen odkopla boty, sáhla jsem po mobilu. Žádné klasické scrollování, žádné „nejdřív se najím“. Vytočila jsem tátovo číslo. Vzal to svým typickým tónem a hned žertoval, že se asi stalo něco vážného, když mu volám jen tak uprostřed týdne. Řekl, že se má dobře, že ho jen trochu bolí záda a je unavený, ale že to je věkem. Tentokrát jsem to ale neodpálkovala. Začala jsem na něj docela naléhat, ať si nechá udělat pořádné vyšetření, připomněla jsem mu ten infarkt a doktora. On to zlehčoval, ale zároveň jsem cítila, že mu dělá dobře, že o něj mám starost. O té paní z autobusu jsem se ale nezmínila. Sama jsem nevěděla, jak bych to řekla, aby ho to spíš nevyděsilo než motivovalo.
Když jsme domluvili, zůstala jsem chvíli sedět v tichu s mobilem v ruce. Došlo mi, že mě možná víc než ta cizí žena děsila moje vlastní představa, že bych o tátu mohla přijít. Že jsem tu myšlenku přijala až příliš snadno, skoro automaticky. Jako bych ji v sobě měla už dlouho někde schovanou a ona ji jen vytáhla na světlo. Večer v posteli jsem si tu scénu z autobusu znovu přehrávala a snažila se přijít na to, kdo ta paní mohla být. Vzpomněla jsem si, že táta celý život pracoval v jedné továrně a znal tam snad půl města. Není nic zvláštního na tom, že by ho někdo poznal ve mně podle očí nebo výrazu.
Strach z posledního hovoru mě probudil
Nakonec jsem si řekla, že o žádné nadpřirozeno nejde. Ta žena nejspíš jen řekla nahlas něco, co se ve mně už dávno ozývalo, ale já to nechtěla slyšet. Trefila se do mých vlastních obav, které jsem roky schovávala za výmluvy, že není čas, že zavolám zítra, o víkendu, až budu mít klid. Ten zvláštní večer v autobuse mě ale donutil přestat to odkládat. Od té doby tátovi volám častěji a nejen kvůli jeho zdraví. Spíš proto, že jsem si konečně připustila, že čas se opravdu krátí – ne v nějakém dramatickém smyslu, ale prostě tak, jak plyne každému. A že je na mně, jestli s ním ten čas ještě aspoň trochu využiju, nebo ho promarním s pocitem, že „na to bude někdy jindy prostor“.
