Článek
Bylo brzy ráno. Po nahlášení u okénka jsem seděla v poloprázdné čekárně kožního na poliklinice v našem městě. Přišla jsem o pár minut dřív na kontrolu kvůli vleklému ekzému a v práci jsem si kvůli tomu vzala volno. Dveře do sesterny zůstaly pootevřené a ve vzduchu byla cítit dezinfekce. Doufala jsem, že to půjde rychle, a přehrávala si v hlavě pár otázek. V noci mě to svědí a budí. Minule jsem se ptala i na jiné možnosti než kortikoidy a nebyla jsem si jistá, jestli jsem na to dostala jasnou odpověď. Chtěla jsem si jen potvrdit, jak postupovat a co dělat, když se to zhorší.
Za dveřmi slyším, jak o mně mluví
Ze sesterny jsem najednou zaslechla svoje jméno. Asi si chystaly kartu. Mluvily polohlasně a zkratkovitě, tak, jak se v provozu mluví, když je potřeba všechno stíhat. Jedna z nich prohodila, že jsem ta s ekzémem, která se na všechno ptá. Ztuhla jsem a čekala, jestli jsem se nepřeslechla. Dávalo mi to smysl: řešily pořadí a asi měly pocit, že je není slyšet. Byly to běžné věty, ne šikana, ale bylo z nich cítit, že jsem pro ně jen další pacientka. Seděla jsem rovně, dívala se do telefonu a snažila se nedat najevo, že se mě to dotýká.
Padly další poznámky: že prý zase budu chtít bez kortikoidů a že jsem z toho zbytečně nervózní. Nebylo to vulgární, ale působilo to shazovačně a bylo to nepříjemné. Hlavou mi běžely známé otázky: Neberu si to moc osobně? Možná mají těžké ráno. Jenže po pár takových větách mi začaly pálit tváře a bylo mi trapně, i když jsem nic neudělala. Došlo mi, že když mě takhle probírají za dveřmi, nebudu se u nich umět uvolnit a normálně se ptát. A že pak stejně odejdu s pocitem, že jsem obtíž. Zdravotnictví je náročné, to vím, ale i tak jsem si přála být braná jako partner, ne jako problém.
Rozhodnutí odejít a hledat jiné řešení
Vstala jsem, vzala si bundu a tiše jsem vyšla k výtahu. Chtěla jsem si zachovat důstojnost a ušetřit si situaci, kdy budu sedět v ordinaci a přemlouvat se, abych se vůbec zeptala. Nešla jsem k okénku nic vysvětlovat, nechtěla jsem se s nikým dohadovat. Srdce mi bušilo, ale venku se mi hned líp dýchalo. Došlo mi, že když mám možnost odejít a zařídit si péči jinde, nemusím u toho vysvětlovat, proč mi to nevyhovuje. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že to řeším takhle, ale zároveň jsem cítila, že je to pro mě v tu chvíli nejbezpečnější.
Na chodbě jsem chvíli přemýšlela, jestli se vrátit, napsat stížnost, nebo to prostě pustit. Sedla jsem si na lavičku, napsala partnerovi, co se stalo, a otevřela vyhledávač. Potřebovala jsem praktické řešení, ne hádku. Kdybych se měla vracet, celé bych to v sobě řešila ještě dny. Našla jsem volný termín na příští týden v soukromé ambulanci a rovnou jsem se přes jejich web objednala. Chvilku jsem váhala, jestli to nepřeháním, ale úleva, že mám konkrétní datum, převážila. Když jsem vstala, měla jsem alespoň plán.
Cestou na tramvaj jsem si do poznámek sepsala pár vět, ať nezapomenu, co přesně zaznělo. Na webu polikliniky jsem dohledala e‑mail a poslala krátkou zprávu. Ne proto, abych někoho trestala, spíš aby věděli, že je za dveřmi slyšet a že to zraňuje. Napsala jsem stručně, co jsem zaslechla, a že jsem kvůli tomu z návštěvy odešla. Zastavila jsem se ještě v lékárně pro zklidňující mast, abych vydržela do další návštěvy. Zůstal ve mně stud i zklamání, ale zároveň úleva, že jsem se postavila za sebe a zvolila jiné řešení. Ať to příště dopadne jakkoli, chci mít u lékaře pocit, že se můžu zeptat bez obav, že se to pak bude probírat za dveřmi.
