Článek
Bylo pozdní odpoledne a já jela z práce domů přes město. Provoz byl tak akorát, žádné kolony, žádné mokro, prostě běžný den. Držela jsem se v pravém pruhu a hlídala si odstup, protože jsem byla po celém dni unavená a nechtěla nic řešit. Zapnula jsem si rádio spíš jako kulisu a soustředila se na plynulou jízdu. Přemýšlela jsem, co ještě večer musím zařídit, ale doufala jsem, že se do ničeho nutného nepustím. Chtěla jsem jen dojet domů a vypnout.
Riskantní předjetí, napětí a křižovatka před námi
V zrcátku se mi najednou objevilo šedé auto, které jelo těsně za mnou. Držela jsem tempo, nebrzdila zbytečně, jen jsem si hlídala, aby přede mnou zůstala mezera. U zúženého místa mezi zaparkovanými auty mě to šedé auto prudce předjelo. Zařadilo se těsně přede mě tak, že jsem musela razantně přibrzdit. Lekla jsem se a cítila, jak mi zrychlil tep. Zaskočilo mě to a chvíli jsem byla naštvaná. V duchu jsem si řekla, že možná spěchá na zelenou nebo něco řeší, a radši jsem si od něj nechala větší odstup. Nechtěla jsem se s ním přetahovat.
Po pár stech metrech jsme přijížděli ke křižovatce, kde bývá dlouhá červená. Silnice se tam před semaforem rozšiřuje do dvou pruhů a vpravo u zastávky stál autobus. Dala jsem blinkr a přejela do levého pruhu, protože se mi nechtělo stát za autobusem a taky jsem věděla, že se za křižovatkou pravý pruh po chvíli zase ztrácí. Dojela jsem to šedé auto, které mě před chvílí předjelo, a zastavili jsme vedle sebe. Věděla jsem, že za křižovatkou se pruhy spojí a že si budeme muset nějak vyhovět. Byla jsem napjatá a doufala jsem, že se to obejde bez gest a zbytečných výrazů. Očnímu kontaktu jsem se radši vyhýbala, protože jsem neměla náladu na jakékoli dohadování.
Omluva od souseda mě zklidnila a pomohla
Když jsem se omylem podívala doprava, došlo mi, že toho řidiče vlastně znám od vidění. Byl to náš soused z vedlejšího vchodu. Všiml si mě taky, zvedl ruku na omluvu a trochu se pousmál, jako by říkal: „jo, udělal jsem to blbě“. Pak ukázal na hodinky, že spěchá. Nečekala jsem, že v tom autě uvidím někoho známého. Překvapilo mě to a ulevilo se mi. Uklidnila jsem se. Štvalo mě, co předvedl, ale necítila jsem už takovou křivdu. Spíš jsem si řekla, že občas to takhle někdo pokazí a že důležité je, jak to pak zkusí srovnat.
Padla zelená. Chvilku počkal a gestem mi naznačil, ať jedu. Bylo to jasné hned. Rozjela jsem se a za křižovatkou jela v klidu, protože jsem věděla, že se pruhy hned spojí. Vzadu nikdo netroubil, všichni za námi to vzali v klidu a projeli jsme plynule. Cítila jsem, jak ze mě opadá ta prvotní zlost i napětí v ramenou. Vlastně to byl docela banální moment, ale přesně tyhle drobnosti v dopravě dokážou člověku zlepšit náladu na hodinu. V zrcátku jsem mu krátce blikla na poděkování a dál jsem se soustředila na provoz.
Malá gesta na silnici dělají velký rozdíl
Za zúžením jsme jeli chvíli za sebou. Držela jsem si tempo a zbytečně nespěchala. On nechal odstup, nijak netlačil, bylo vidět, že už jel klidněji. Jakmile se silnice o kus dál zase rozšířila, dala jsem blinkr doprava a zařadila se, kdyby chtěl jet rychleji. O chvíli později mě normálně, s odstupem a s blinkrem, předjel. Bylo to přesně tak, jak by to mělo vypadat. V hlavě jsem si přitom řekla, že příště asi dvakrát vydechnu, než se nechám unést prvním náporem vzteku. Ten rozdíl mezi „co to je za idiota“ a „ok, stalo se, jdeme dál“ je pro mě někdy jen o dvou vteřinách.
Domů jsem dojela v klidu. Zaparkovala jsem a v autě ještě na chvilku zůstala, než jsem si posbírala tašku a kabát. Došlo mi, jak moc může atmosféru na silnici ovlivnit pár drobností, které nic nestojí. Jeden špatný manévr, jedna omluva, jedno puštění do zúžení. Když to jde, chci si to pamatovat. Ne kvůli tomu sousedovi, ale kvůli mému vlastnímu klidu. Ten večer jsem si doma uvařila čaj a bylo mi dobře. Stačilo málo.
