Článek
Je neděle večer, začátek prosince, sedím u stolu nad sdíleným kalendářem a snažím se poskládat dny tak, aby to dávalo smysl. Volá máma a ptá se, kdy přijedeme na Štědrý den. Z kuchyně na mě partner volá, ať nezapomenu na jeho rodiče. Obě rodiny bydlí od sebe dvacet minut, takže to zní jednoduše: oběd u mámy, večeře u jeho rodičů. Řeknu to nahlas a slyším sama sebe, jak to slibuju, i když cítím nepříjemný tlak v břiše. Vím, co mě čeká. Časové rozestupy, přesuny, snaha o úsměv a hlídání hodin.
Když výzdoba a dárky nic neříkají
Ze skříně vytahuju krabici s ozdobami. Světýlka jsou zamotaná, půlka nefunguje. Vyměním je za náhradní, ani mě to nepřekvapí, je to každý rok stejné. Pustím si koledy, po dvou písničkách je vypnu, ruší mě. Zdobím byt spíš ze zvyku a trochu i kvůli partnerovi, aby měl pocit, že se těšíme. Zavěsím věnec, rozmístím pár dekorací. Nechci to přehánět, jen ať je doma hezky. Když skončím, chvíli se dívám kolem. Je to hezké, čisté, uspořádané. Ale nic to se mnou nedělá. Pořád cítím prázdno a únavu z toho, co teprve přijde.
V práci se hromadí uzávěrky. Kolem oběda všichni řeší dárky. Otevřu prohlížeč, projedu pár e-shopů a vybírám bezpečné věci. Knihy, kosmetika, něco na doma. Beru první rozumné varianty, hlídám doručení, aby se to stihlo, a abych to cenově nepřestřelila. Neřeším, jestli je to originální, jen ať to mám. Když přijde potvrzení objednávky, necítím radost. Odškrtávám to v seznamu a doufám, že aspoň část z toho bude trefa. Mám pocit, že to dělám správně, a zároveň vím, že je to jen další povinnost.
Zdvořilý plán, tiché varování zevnitř
Další víkend jedeme k partnerovým rodičům. Mluvíme o tom, jak to bude o svátcích. Počítáme s tím, že 24. bude oběd u mámy a večer tady. Je to všechno zdvořilé a předvídatelné. Během návštěvy mi volá máma, jestli bychom nepřišli už na poledne. Jdu s telefonem do chodby, abych nemusela řešit pohledy. Automaticky souhlasím, nechci poslouchat její zklamání. V autě cestou domů partner navrhne, že bychom 24. mohli zůstat jen spolu, v klidu, bez přejíždění. Hned to odmítnu. Řeknu něco o tom, že by to mámu mrzelo. Je ticho. Dívám se z okna a v hlavě počítám minuty, čas odjezdu, kolik toho musím nachystat. Přemýšlím, jak to všem zařídit a nezbláznit se.
Večer balím dárky. Dojde mi páska, tak skočím do drogerie na rohu. Fronta se táhne, z reproduktorů hrají koledy, někde brečí děti. Na telefonu mi svítí seznam úkolů, které musím stihnout do konce týdne. Nemám sílu na nic dalšího, jen tam stojím a čekám, až budu na řadě. V jednu chvíli mě napadne úplně obyčejná věta: na tyhle svátky se už netěším, jen to chci přežít. Zarazí mě to víc než hluk kolem. Není to vztek, spíš jednoduché zjištění, které nejde odložit. Dochází mi, že pokud něco nezměním, budu se tímhle způsobem prokousávat každý rok.
Malá změna, která proměnila svátky
Doma si sednu ke stolu a volám mámě. Řeknu jí, že 24. letos nepřijedeme. A že dorazíme 25. odpoledne; ať nic velkého nechystá, stačí něco jednoduchého. Chvilku je ticho, pak slyším, jak si povzdechne. Je dotčená, to poznám i bez slov, ale nakonec to přijme. Asi cítí, že jsem vyčerpaná. Partnerovi řeknu, že 24. zůstaneme doma. Vidím mu v obličeji úlevu. Hned volá svým rodičům a domluvíme se, že 26. přijdeme na kávu a cukroví. Otevřu sdílený kalendář a všechno přepíšu. Poprvé po dlouhé době mám pocit, že dýchám normálně.
Na Štědrý den nikam nespěcháme. Uvaříme jednoduchou večeři, zapálíme svíčku. Po filmu jdeme na procházku, ulice jsou tiché a já mám v hlavě klid. Volám mámě, že dorazíme zítra, a obě mluvíme klidněji než obvykle. Není to euforie jako kdysi, spíš klid, ve kterém se dá být. Druhý den jedeme k mámě, bez shonu, třetí den k jeho rodičům, také v klidu. Nikdo se necítí odstrčený, jen to má jiné tempo. Dochází mi, že když uberu, radost se vrátí jinak. Ne jako představa dokonalých Vánoc, ale jako chvíle, které se dají opravdu prožít. A to je pro mě zatím ta nejlepší změna.
