Článek
V pondělí ráno přijdu do open spaceu a všimnu si, že pár lidí ztichne a podívá se na mě. Poslední dny jsme si s Martinem párkrát na večer zarezervovali v kalendáři zasedačku a odcházeli z práce ve stejnou dobu. Řešili jsme náš nápad do inkubátoru a potřebovali klid. To bylo ideální pro drby. Máme domluvu, že zatím mlčíme. Výsledky mají dorazit do dvou týdnů. Jsem nervózní, sednu si, otevřu notebook a dělám, že nic neslyším. Dám si sluchátka, ať se soustředím, ale stejně mi v hlavě běží otázky, co kdo asi ví a co si z toho složili. Uklidňuju se tím, že je to jen fáma, kterou čas vysvětlí.
Drby sílí, šéfová chce znát pravdu
U oběda do mě kolegové rýpou, kdy bude „oznámení“ a proč se tak usmívám. Odpovím neurčitě, že nic neoznamuju, jen že máme pár věcí rozdělaných a teď o tom nechci mluvit. Odvedu řeč na jejich projekt a ceny energií. Nechci nic slibovat a nechci to otevírat dřív, než to proberu s Janou, naší vedoucí, kvůli možnému střetu zájmů. Moje vyhýbavost ale přesně zapadne do jejich verze příběhu a berou to jako potvrzení. Další dny se radši vyhýbám kuchyňce. Beru si kávu z automatu a jím u stolu. Je mi to nepříjemné, ale říkám si, že je to jen na pár dní a nechci tomu dávat další podněty.
Odpoledne si mě zavolá Jana na krátký rozhovor. Řekne, že nechce špehovat, ale drby se k ní donesly a kvůli pravidlům o vztazích v týmu a rozdělování úkolů potřebuje vědět, jestli jsme s Martinem pár. Zhluboka se nadechnu, požádám ji o diskrétnost a vysvětlím, že po práci dáváme dohromady přihlášku do inkubátoru. Párkrát jsme nešikovně zablokovali zasedačku, protože jsme potřebovali whiteboard a ticho. Dodám, že je to mimo pracovní dobu. Jana kývne a řekne, ať jí to pošlu mailem – že to děláme mimo pracovní čas, že nejde o přímou konkurenci a že už nebudeme blokovat zasedačky. Přikývnu, uleví se mi a hned po schůzce jí to sepíšu. Odpíše: „Díky, rozumím. Držím palce.“ Ten krátký mail mi vrátí trochu klidu.
Z kavárny na Slack a pak na světlo
Hned potom to proberu s Martinem. Řekneme si, že budeme opatrnější a hovory přesuneme do kavárny. Chceme přežít těch pár dní bez dalšího zmatku. Ještě ten den po práci nás ale kolega zahlédne, jak odcházíme spolu na schůzku s mentorem, a na firemním Slacku se objeví vtípek. Něco o „tajné poradě u gelata“. Dojde mi, že dokud neřekneme aspoň základ, nezastaví se to. Napíšu Janě, jestli je v pořádku, když to v pátek na konci týmového stand-upu stručně uvedu na pravou míru. Odepíše, že ano a že je ráda, že to uděláme věcně. Sepíšu si dvě věty, ať neblábolím, a večer je nahlas zkouším, což je samo o sobě komické, ale vím, proč to dělám.
Na konci pátečního týmového stand-upu zůstanu stát a řeknu to přesně, jak jsem si napsala: že s Martinem spolu nejsme, ale mimo práci máme projekt přihlášený do inkubátoru a několikrát jsme nešikovně zablokovali zasedačku. Omlouvám se za zmatek a víc teď říct nemůžu, dokud nebude rozhodnutí. V místnosti se ozve směs smíchu, úlevy a zvědavosti. Někdo se zeptá, jestli jde o appku na běhání. Odpovím, že to si necháme na jindy. V kanclu se tím citelně uleví a tón vtipů zjemní. Místo narážek na románek chodí spíš „tak držíme palce“ a „dej vědět, až budeš moct říct víc“. Jsem ráda, že to máme venku aspoň takhle. Čekání je pořád nepříjemné, ale dá se dýchat.
Přijetí, výpovědi a konečně klid v kanclu
Za týden dorazí e-mail, že nás inkubátor bere. Sedím u stolu, koukám na předmět zprávy a čtu si to dvakrát, než mi to dojde. Sejdeme se s Janou, projdeme plán a domluvíme se, že výpovědi podáme ke konci měsíce, aby dvouměsíční výpovědní lhůta běžela od prvního. Nastavíme harmonogram předávání – komu co odevzdáme, kdo přebere projekty, kdy uděláme oznámení týmu. Je to hodně tabulek a termínů, ale dává mi to pocit pořádku. Když to pak oznámíme týmu, vidím, jak lidem zapadnou souvislosti: proto ty pohledy, proto ty poznámky. Místo trapné romance z toho nakonec vyšla pravda, která je pro všechny pochopitelnější – a vlastně i zajímavější.
Zpětně vnímám, že jsme si za část toho mohli sami. Zasedačka v kalendáři, společné odchody, mlžení u oběda. Nebyla v tom žádná hra, jen snaha udržet věci, dokud nejsou jisté. Teď je to otevřené: budeme odcházet, předáme práci a zkusíme něco vlastního. Je v tom nervozita, ale i úleva. A v kanceláři se mě už nikdo neptá na „oznámení“. Když přijde vtípek, týká se spíš pitch decku nebo názvu produktu. To snesu. K večeru si občas sepíšu, co je potřeba zařídit, a pomalu si balím drobnosti z šuplíku. Přijde mi fér, jak to nakonec dopadlo. Bez scén, bez tajemství, akorát s jasným plánem, který si teď musíme odpracovat.
