Článek
Po práci jsem zajela do hypermarketu na okraji města. Měla jsem malý seznam a v hlavě jednoduchý plán: rychle sebrat pár věcí na koláč a jet pro dceru. Hlavně mouku, zbytek měl být doma. Vzala jsem si košík, přejela očima cedule nad uličkami a zamířila tam, kde mouka bývala. Jenže regály po přestavbě nedávaly smysl a dočasné cedulky visely nepřehledně. Chvíli jsem šla sem a tam a začala se v tom ztrácet. Věděla jsem, že mám asi hodinu, pak musím na kroužek. Ten čas se mi v hlavě najednou zkrátil na pár minut. Začala jsem být nervózní z věci, která je normálně úplně jednoduchá.
Ostrá odpověď a vteřiny, které mizely
U palety s nápoji stála prodavačka a doplňovala bedny s pitím. Pozdravila jsem a normálně se zeptala, kde teď po přestavbě mají mouku. Nezvedla oči a odsekla, že cedule jsou všude a že se jí na to dnes ptá každý. Její hlas byl ostrý a trochu sarkastický, jako by to byla moje vina. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, s rukou pořád na košíku. Znělo to, jako kdybych rušila uprostřed něčeho důležitého a nedokázala si přečíst nápisy. V tu chvíli jsem si připadala jako školák, co se zeptal na nesprávnou otázku. Na jazyk se mi dralo vysvětlení, že spěchám a že ty cedule fakt nepomáhají. Polkla jsem to. Řekla jsem jen tiché „dobře“ a ustoupila stranou.
Stoupla jsem si k regálu s mýdly a chvilku zírala do košíku, abych si srovnala dech. Zvažovala jsem, jestli jít rovnou za vedoucím a říct mu, co se stalo. Část mě si to nechtěla nechat líbit, protože jsem nic špatného neudělala. Bylo cítit, že jsou všichni v obchodě pod tlakem. Přeskládané uličky, všude krabice, zákazníci, kteří hledají. Potřebovala jsem hlavně mouku a čas běžel. Rozhodla jsem se, že nepůjdu do žádné konfrontace a místo toho zajdu k informacím. Tam to snad bude rychlejší a jednodušší.
Konečně někdo pomohl a padla krátká omluva
U informací stál mladší kluk s jmenovkou. Pozdravila jsem a řekla, že hledám mouku a nedaří se mi ji najít. Stručně jsem zmínila, že kolegyně u nápojů byla na můj dotaz nepříjemná. Podíval se na mě a hned se omluvil. Vysvětlil, že mají přestavbu a že jsou všichni trochu na hraně. Nabídl se, že mě dovede. Bylo mi to příjemné, prostě vstřícnost bez řečí. Šli jsme pár uliček, cestou mi řekl, že suché potraviny přesunuli blíž k pečivu, aby lidi šli logicky od rohlíků k mouce a cukru. Ukázal mi i nové cedule a dodal, že ty provizorní teprve vymění. Naslouchala jsem a jen přikyvovala. Ulevovalo se mi.
Když jsme míjeli tu prodavačku u nápojů, kývl na ni: „Vedu paní k mouce, jo?“ Zvedla na vteřinu hlavu a polohlasem řekla: „Promiňte, dneska je toho strašně moc.“ Vrátila se k práci; nebylo co dál řešit. Ta krátká omluva stačila. Ulevilo se mi. Nebyla potřeba nic dál řešit. Došli jsme k regálu a já si vzala mouku, kterou jsem potřebovala, rovnou dvě, a pro jistotu i cukr moučku, abych se kvůli tomu nemusela vracet. Poděkovala jsem mu a on jen mávl rukou, že v pohodě, a ukázal mi, kudy je nejrychlejší cesta k pokladnám.
Rozhodnutí bez stížnosti a malá vnitřní úleva
U pokladen jsem už byla rozhodnutá, že to nebudu řešit oficiální stížností. Jeden vyhrocený moment neznamená, že si někdo zaslouží průšvih. Bylo vidět, že jedou nadoraz a zřejmě to trvá už pár dnů. Zaplatila jsem a v duchu si poznamenala, že příště půjdu rovnou na informace, pokud zase něco nebudu moct najít. Venku jsem se nadechla, strčila účtenku do kapsy a vykročila k autu. Byla jsem klidnější. Stihnu dceru vyzvednout včas a doma se dá všechno dohromady. Mouka je v tašce, všechno ostatní se dořeší samo.
