Článek
Sedím sama v malé kavárně za rohem od práce. Je pozdní odpoledne, taková ta hodina, kdy už nemám sílu na další meeting, ale domů se mi ještě nechce. Mám před sebou notebook, ale jen na oko. Maily mám otevřené, ale spíš bezmyšlenkovitě koukám z okna a míchám si kávu, i když už dávno vystydla. Poslední týdny jedu pořád ve stejném rytmu – práce, nákupy, pár zpráv s kamarádkami, Netflix, spánek. Tahle kavárna je moje malá pauza mezi „musím“ v práci a „měla bych“ doma. Vůbec mě nenapadne, že zrovna tady a dneska narazím na něco, čemu jsem se tolik let snažila vyhýbat.
Když rutina přeruší jedno jediné jméno
Z vedlejšího stolku najednou zaslechnu nahlas vyslovené „Marek…“ a v tu chvíli úplně ztuhnu. Přestanu vnímat, co se kolem děje. Tomu jménu se už roky v hlavě vyhýbám. Místo něj říkám jen „on“, když na něj občas narazím ve vzpomínkách. Dělám to automaticky, abych se vyhnula tomu známému svírání v žaludku. Než si stihnu říct, že to může být úplně jiný Marek, automaticky se tím směrem podívám. Je to čistý reflex, vůbec nad tím v tu chvíli nepřemýšlím, jen prostě otočím hlavu.
A je to on. Sedí u vedlejšího stolku, opřený o židli, trochu starší, jiný účes, ale okamžitě ho poznám. Vedle něj nějaký muž, asi kolega, podle toho, jak mají na stole rozházené papíry. Zrovna vstávám, abych si došla k baru pro sklenici vody, takže se ocitnu přesně v uličce mezi stolky, naproti nim. Na vteřinu se naše pohledy potkají a vidím, jak i on ztuhne. Mám pocit, že na mě všichni koukají, i když vím, že si mě ve skutečnosti nikdo nevšímá. Hlavou mi prolítne úplně primitivní myšlenka – otočit se na patě, vrazit do dveří na toaletu a zamknout se tam. Jenže nohy mě neposlouchají, prostě stojím a nejsem schopná se pohnout.
Stojíme metr od sebe a roky mlčíme
V těch pár vteřinách si rychle vybavím, jak dlouho se mu vyhýbám. Jak jsem roky nechodila na místa, kde jsme spolu bývali. Jak jsem přestala sledovat společné známé na sítích, jen abych neviděla jeho fotky. Jak jsem se nikdy nezeptala, jak se má, i když by stačilo jedno nenápadné „a co on?“. Uvědomím si, že teď stojíme od sebe sotva metr. Dojde mi, že kdybych v tuhle chvíli utekla, budu si to vyčítat možná další roky. Přijde mi zbabělé dělat, že ho nevidím, když se díváme jeden druhému do očí. Tak tam prostě stojím, zhluboka se nadechnu a v duchu si řeknu, že to nějak ustojím. I kdybych pak měla doma brečet v koupelně na podlaze.
Nakonec promluví on jako první. Nejistě vysloví moje jméno, trochu to zvedne na konci, jako by si nebyl jistý, jestli jsem to opravdu já. Ten druhý muž u stolku se okamžitě zadívá do mobilu, takovým tím způsobem, kdy dává najevo, že nic neslyší. Já se zmůžu jen na tiché „ahoj“ a křečovitý úsměv. Uvědomuju si, jak se mi potí dlaně, a snažím se je nenápadně otřít o kalhoty. Začneme si vyměňovat ty nejzákladnější fráze. Ptá se, kde pracuju, já v rychlosti shrnu, co dělám, ale nechodím do detailů. On pár slovy řekne, že změnil obor, přestěhoval se. Mluvíme spolu, ale pořád cítím mezi námi minulost, o které mlčíme. Překvapí mě, že i když je mi to celé nepříjemné, nehroutím se. Jeho hlas ve mně nespouští tak silné emoce, jaké jsem čekala.
Rozpačité fráze, partnerka, dítě a tečka
Pakt zmíní, že má partnerku a malé dítě. Na chvilku to ve mně píchne, ale je to spíš zvláštní pocit, že uběhlo tolik času. Představuju si, jak by mě tahle informace úplně rozhodila třeba před třemi lety. Teď mi hlavou proběhne jen krátké „aha, tak už je fakt jinde“. Řeknu mu, že se mám vlastně dobře. Že mám fajn práci, svůj byt, svůj režim. Nezacházím do detailů, nechci, aby měl pocit, že se mu snažím něco dokazovat. V ten moment cítím potřebu ten rozhovor ukončit, než sklouzneme k větám typu „pamatuješ, jak…“. Omluvím se, že musím zpátky ke stolu, že ještě něco dodělávám do práce. Přikývne, má v očích stejnou rozpačitost jako já. Popřeje mi, ať se mi daří, a vrátí se k tomu kolegovi.
Sednu si zpátky k notebooku a chvíli jen zírám na blikající kurzor v mailu, který jsem předtím psala. Srdce mi pořád buší rychleji než normálně, ale už to není panika. Spíš zvláštní úleva, kterou jsem nečekala. V hlavě si poprvé po dlouhé době nahlas řeknu jeho jméno. Celé. Čekám, jestli přijde ten starý tlak na hrudi, ale tentokrát není tak silný. Pořád to cítím, ale už mě to tolik nesvírá. Dopiju kávu, sbalím si věci a jdu zaplatit. Když odcházím, koutkem oka ho ještě zahlédnu u stolku, jak něco ukazuje kolegovi. Už necítím potřebu se otočit nebo zamávat.
Když cizí muž přestane být strašákem
Venku se nadechnu studeného vzduchu a dojde mi, že je to pořád stejné jméno, ale pro mě už znamená něco jiného než dřív. Není to už člověk, kvůli kterému musím plánovat trasy po městě a vyhýbat se ulicím. Je to prostě někdo z mojí minulosti, koho jsem po letech náhodou potkala v kavárně. Cestou domů přemýšlím, jak dlouho jsem se toho setkání bála, aniž bych si to přiznala. A mám pocit, že i když to byl jen párminutový rozhovor, udělala jsem malý, ale důležitý krok od něčeho, co mě dlouho omezovalo.
