Článek
Je sobota ráno a já stojím s Markem před chatou v Krkonoších s pocitem, že mám před sebou konečně volný den. Celý týden sedím v kanceláři, koukám do monitoru a představuju si, jak se rozjedu v upravené stopě a prostě vypnu. Venku mrzne, ale svítí slunce, všechno je takové ostré a čisté a já mám pocit, že přesně tohle potřebuju. Lidi kolem se navlékají do kombinéz, někdo si nandává lyže u auta, ale není to ještě úplný nával. Říkáme si s Markem, že jsme vyrazili včas, že ty největší davy teprve přijdou, až my budeme někde dál v lese.
Prvních pár kilometrů je vlastně úplně ideálních. Sníh je ještě neprošoupaný, lyže jedou, hlava se mi postupně odpojuje od pracovních mailů a tabulek. Občas někoho předjedeme, někdo předjede nás, ale všechno je v klidu. Po asi půlhodině dojedeme k místu, kde běžkařská trasa kříží sjezdovku a potom vede kousek souběžně s pěší cestou. Už z dálky vidím, že něco nehraje. V té stopě se courá skupina lidí v pohorkách, s batohy a dětmi, jdou přesně po těch dvou vyjetých pruzích, jako by tam žádná běžkařská trasa nebyla. Zastavíme a já čekám, že si nás všimnou, že jim dojde, že tam nepatří. Je tam cedule, není to žádná novinka. Jenže oni jdou dál, povídají si a jeden chlap v červené bundě se jen letmo podívá naším směrem a pokračuje.
Kdy se z klidného dne stane výbuch vzteku
Cítím, jak se mi v tom okamžiku úplně změní nálada. Před chvílí jsem byla uvolněná, teď mi v hlavě naskočí všechna ta podobná setkání z jiných výletů. Jak vždycky někdo maže stopu botama a dělá, že se ho to netýká. Začnu na ně volat, jestli by nemohli jít vedle stopy, že se to ničí a že se v tom pak nedá jezdit. Snažím se to říct normálně, ale slyším na sobě, že už jsem protivná. Ten chlap v červené bundě se otočí a bez nějakého přemýšlení utrousí, že „je to tu pro všechny“ a že přece nebude hnát děti v závěji. V tu chvíli cítím, jak se mi zvedá adrenalin. Mám pocit, že si ze mě dělá legraci, že to říká schválně takhle pohrdavě, a něco se ve mně zasekne.
Mezitím k nám zezadu dojíždějí další běžkaři. Postupně za námi vznikne malý špalír lidí, kteří čekají, až se ta skupina turistů pohne. Nikdo nic moc neříká, ale je cítit napětí. Připadám si najednou, jako bych mluvila za všechny ty, co stojí za mnou ve frontě. Místo abych to nějak shodila a nechala být, přitvrdím. Začnu tomu chlapovi důrazně vysvětlovat, že jsou všude značky, že ta trasa je jasně značená, že fakt není tak těžké udělat pár kroků vedle. Marek se mě snaží zabrzdit, lehce mě chytne za loket a tiše říká, ať to pustím, že to nemá smysl. Jenže já v tu chvíli vůbec nechci ustoupit. Mám v sobě pocit, že když to neřeknu já, tak to zase všichni přejdou a oni to budou dělat dál.
Když hádka přeroste v divadlo pro celé okolí
Turisti mezitím dojdou až k okraji sjezdovky a já za nimi dojedu. Hádka se najednou přesune do úplně jiného prostoru. Na svahu vedle nás pár lyžařů zpomalí, někdo se otočí, protože ten chlap začne řvát, že jsem hysterická a ať mu nevychovávám děti. V tu chvíli začnu řvát taky. Přes půl sjezdovky mu připomínám, že neumí číst značky, že kvůli takovým, jako je on, se pak nedá jezdit, že si myslí, že se všechno přizpůsobí jemu. Uvědomuju si, jak jsem hlasitá, jak se mi třese hlas, ale nějakým zvráceným způsobem mi to vyhovuje. Jako by to, že nás někdo sleduje, potvrzovalo, že jsem „v právu“. Je to hodně nepříjemný mix vzteku a zvláštního zadostiučinění.
Po chvíli k nám přibrzdí lyžař ve vestě areálu. Usmívá se takovým tím služebním úsměvem, snaží se odlehčit atmosféru, říká, ať se uklidníme, že je to jen sníh a že nemá cenu si to tak brát. Nic dlouhého, spíš takové gesto, aby se to nerozjelo ještě víc. Ten chlap toho využije, popadne děti a s manželkou se stáhnou stranou, něco si polohlasem zamumlá o „pražácích na běžkách“ a je pryč. A já tam zůstanu stát uprostřed toho křížení, najednou bez adresáta, jen s divným tichem kolem. V tu ránu na mě dolehne hrozný stud. Dojde mi, že jsem tam fakt stála a řvala přes celou sjezdovku kvůli stopě, před úplně cizími lidmi, a že to už nejde vzít zpátky.
Když si člověk zkazí den vlastní hlavou
Když se pak znovu rozjedeme, skoro vůbec nemluvím. Marek se mě zeptá, jestli jsem v pohodě, jen kývnu a jedu dál. V hlavě si přehrávám celou tu scénu, slyším sama sebe, jak na něj křičím, připadám si přehnaně, směšně a zároveň pořád trochu naštvaně. Začnu přemýšlet, proč mě to vlastně tak vytočilo. Jestli to bylo opravdu jen kvůli zničené stopě, nebo spíš proto, že mám pocit, že mě lidi často přecházejí, že když se neozvu, tak mě nikdo nebere vážně. Uvědomím si, kolik si toho v sobě nosím z práce, z města, z přeplněných tramvají a jak se to všechno svezlo na jednoho chlapa v červené bundě v sobotu dopoledne. A někde mezi dalšími dvěma kilometry mi dojde, že jsem si ten den, kdy jsem si chtěla vyčistit hlavu, vlastně sama úplně zkazila.
