Článek
Byl podvečer po práci a zastavila jsem se v supermarketu jen pro pár věcí na večeři. Vzala jsem chleba, tvaroh a pár rajčat, nic složitého, chtěla jsem být rychle doma. V košíku jsem měla ještě máslo, které bylo ve slevě, a v duchu jsem už skládala večeři, abych to nezdržovala. Fronty nebyly dlouhé, tak jsem se postavila za ženu, která u pokladny působila trochu ve spěchu. V jedné ruce držela peněženku, druhou lovila z nákupní tašky balíček papírových sáčků a přitom si nahlas přepočítávala bankovky. Jak je vytahovala, jedna tisícovka jí vyklouzla, sklouzla po dlaždicích a zčásti zajela pod okraj tašky u jejích nohou. Viděla jsem to zřetelně a napadlo mě jediné: musím ji hned upozornit, je to hodně peněz a nechci, aby o ně přišla. Nevypadala, že by si toho všimla.
Dobrá rada, ostrá reakce a náhlé ztrapnění
Posunula jsem se blíž k pásu a řekla: „Paní, spadla vám tisícovka.“ Zároveň jsem se pro bankovku sehnula, aby po ní někdo nešlápl nebo ji rychle nesebral. Nebyl v tom žádný plán, přišlo mi to samozřejmé. V hlavě mi blesklo, že sahat po cizích penězích je citlivé, ale přišlo mi hloupé nechat bankovku válet se u nohou. V tu chvíli se žena prudce otočila, natáhla ke mně ruku a dost ostře řekla: „Dejte to sem.“ Ten tón mě zarazil. Na vteřinu jsem ztuhla v předklonu s bankovkou mezi prsty a došlo mi, že zvenku to možná vypadá, že se natahuju po tom, co není moje. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale nic vhodného mě nenapadlo.
Podala jsem jí bankovku a ustoupila o krok, abych jí nepřekážela. Neřekla ani děkuju, jen ji rychle strčila do peněženky a znovu si přepočítala zbytek. Pokladní nijak nereagovala, dál pípala položky, ptala se na klubovou kartu a hlásila částku. Zaznamenala jsem pár krátkých pohledů z fronty za mnou a nelogicky jsem měla chuť se omluvit, i když nebylo za co. Zpotila se mi ruka, ve které jsem držela platební kartu, najednou jsem si byla až moc vědomá každého pohybu. Sevřela jsem v ruce košík se svými čtyřmi položkami a snažila se být co nejméně nápadná. Když žena nákup dokončila a odsunula se, rychle jsem položila svůj chleba, máslo, tvaroh a rajčata, přikývla a pípnutím zaplatila. Nečekala jsem ani na papírovou účtenku a automaticky jsem si nákup naskládala do tašky. Chtěla jsem co nejdřív vyjít ven a nadechnout se.
Rozčarování na chodníku a nekonečné přehrávání
Na chodníku se mi to v hlavě přehrávalo dokola a bylo mi trapně a zároveň líto. Říkala jsem si, že když někdo sahá po cizích penězích, byť s dobrým úmyslem, může to vypadat podezřele. Třeba byla unavená, pospíchala, nečekala to a zareagovala reflexivně. Třeba už něco podobného zažila a byla ve střehu. Lidi jsou na peníze citliví, to chápu. Zároveň mě štvalo, že prosté „děkuju“ asi nebylo tak těžké. V hlavě jsem si připravovala varianty, jak to příště udělat lépe. Třeba jen ukázat, nechat bankovku tam, kde leží, a dát prostor tomu, komu spadla. Jenže i to má rizika, někdo ji může přehlédnout nebo po ní šlápnout a já budu zase řešit, že jsem to mohla udělat jinak. Snažila jsem se na to dívat střízlivě, ale stejně ve mně zůstával nepříjemný pocit v žaludku.
Došla jsem na zastávku a pořád jsem nad tím přemýšlela. Vzpomněla jsem si, jak mi jednou na ulici pán zvedl spadlý lístek na metro a automaticky jsem mu poděkovala. Fungovalo to bez přemýšlení. Tady to neproběhlo stejně a nevěděla jsem proč. Chvíli jsem přemýšlela, jestli si to neberu moc osobně, jestli se mi jen nesešly okolnosti s únavou z práce a hladem. Čekala jsem na tramvaj a doufala, že mě to přejde, ale v hlavě se mi pořád vracela ta ostrá věta „Dejte to sem“. Byla krátká, přesto mě zasáhla víc, než bych čekala.
V tramvaji jsem napsala kamarádce dvě věty, jen abych to ze sebe dostala. Popsala jsem situaci bez detailů a připsala, že se cítím špatně, i když jsem nic špatného neudělala. Ještě cestou mi odepsala: „Udělala jsi správnou věc, nenech si to vzít,“ a přidala palec. Trochu se mi ulevilo, už jen tím, že to někdo druhý pojmenoval. Řekla jsem si, že příště nejspíš jen ukážu na zem a nechám to zvednout toho, komu to spadlo. Budu připravená na to, že i dobrá snaha může narazit. Ale vím, že kdyby se to stalo znovu, zase bych upozornila. I za cenu toho nepříjemného pocitu. Některé drobnosti mi přijdou samozřejmé a je pro mě snazší je udělat, než pak řešit, proč jsem mlčela. Cestou domů to pomalu vyprchalo a nechala jsem to být.
