Článek
Bylo pozdní odpoledne a já jsem po práci zahnula do supermarketu pro pár věcí na pečení. Doma jsem mezi dveřmi řekla, že večer upeču bábovku, a najednou to pro mě bylo závazné, i když se mi upřímně chtělo jen sednout a mlčet. Potřebovala jsem hlavně máslo, ostatní už doma bylo. Po slevové akci bylo v regálech spousta prázdných míst a lidé se mezi regály míjeli bez velkého zájmu. Mířila jsem rovnou k chlazeným výrobkům a říkala si, že dneska fakt nic neobjíždím. Byla jsem unavená a myšlenka, že bych kvůli jedné kostce běžela ještě jinam, mě spíš podráždila.
Poslední kostka másla a nečekané rozhodnutí
U másla zbyla v polici poslední kostka. Zastavila jsem a natáhla ruku ve stejný okamžik jako žena vedle mě. Byla jsem rychlejší. Vzala jsem tu kostku a v tu chvíli mi hlavou proběhlo, že to bylo necitlivé. Žena se na mě podívala, ne zle, spíš zklamaně, a přitáhla si blíž košík, jako by si chránila to, co už sehnala. Řekla jsem jen tiché „promiňte“, bez vysvětlování. Cítila jsem se trapně a zároveň jsem měla chuť se otočit a utéct pryč od té drobné situace, která najednou působila až příliš důležitě.
Všimla jsem si, že v košíku má vejce a cukr, a usoudila jsem, že možná taky plánuje něco péct. Došlo mi, že kvůli jedné kostce nemá smysl dělat zbytečné gesto vítězství. Nadechla jsem se a nabídla, že si může vzít máslo. Řekla jsem nahlas, že mi to nevadí, že to doma upeču s olejem, nebo to prostě nechám na zítra. Byla to pravda. Šlo mi víc o klid než o přesný recept a chtěla jsem si domů nepřinést pocit, že jsem se kvůli blbosti chovala hrubě. Trochu jsem čekala, že si máslo prostě vezme a tím to skončí, a mně se uleví.
Jedna věta změní napětí v obyčejný smích
Usmála se a mávla rukou. Řekla větu, která mi uvízla: „Nebudu si kazit den kvůli kostce másla.“ Nebylo v tom nic útočného, spíš to řekla klidně, jako by si to připomínala víc sobě než mně. Napětí rázem zmizelo a já se uvolnila. Poděkovala jsem jí a kostka másla zůstala v mém košíku. Znělo to banálně, ale přesně to jsem potřebovala slyšet. Došlo mi to jednoduše: dovolit si neeskalovat, i když jsem měla pocit, že jsem v právu.
Než jsme pokračovaly dál, projel uličkou zaměstnanec s vozíkem a začal doplňovat regál. Paní se zeptala, jestli si může vzít máslo přímo z bedny, a on bez řečí kývl. Sáhla do bedny a vytáhla kostku té samé značky, kterou jsem měla já. Podívaly jsme se na sebe a obě se zasmály obyčejně a uvolněně, jak to často nejde, když je člověk pod tlakem. Uvědomila jsem si, jak snadno se z maličkosti stane zbytečná scéna a jak rychle to může skončit, když někdo nastaví klidný tón. Ten moment byl krátký, ale ve mně zůstal.
U pokladny se mi její věta pořád vracela a zněla prostě a pravdivě. Cestou domů jsem si ji opakovala skoro jako malou brzdu proti podrážděnosti. A ten týden se mi vybavila pokaždé, když mě něco drobného rozčililo. Když mi ujel autobus a já už sahala po mobilu, abych si postěžovala. Když přede mnou někdo platil hrstí drobných a já koulela očima. Když počítač oznámil aktualizaci přesně ve chvíli, kdy jsem potřebovala něco poslat. V duchu jsem se zastavila a řekla si: Nebudu si kazit den kvůli tomuhle. A pokaždé se mi ulevilo, stejně jako tehdy u toho regálu.
