Článek
Ráno jsem byla v časovém presu. Na nástupiště jsem dorazila ve chvíli, kdy souprava přibrzdila, a já dobíhala poslední metry s bušícím srdcem. V kabátu mi bylo po běhu horko, takže jsem ho sundala hned ve dveřích, ještě za chůze. Vagon byl nacpaný, lidi stáli u tyčí a měli batohy u nohou, ale u okna zůstalo jedno volné místo. Sedla jsem si tam a na chvíli oddechla. Kabát jsem složila na klín, dlaněmi uhladila nohavice a snažila se zpomalit dech. Do práce to mám dvě zastávky, tak jsem se těšila, že si aspoň na pár minut odpočinu a přestanu se potit. V hlavě jsem si jen říkala: „Dobré, stihla jsem to.“
Studený šok a trapné zjištění na sedadle
Po minutě mě na stehnech začal studit nepříjemný chlad. Nejdřív jsem to přisoudila tomu, že plast sedadla je prostě studený, když člověk přiběhne rozehřátý. Přesunula jsem váhu, pohnula se trochu blíž k oknu, ale pocit nezmizel. Paní naproti se ke mně lehce naklonila a tiše řekla: „Asi jste si sedla do mokra, před chvílí tu někdo stál s promočeným kabátem.“ Otočila jsem hlavu a až teď si všimla, že se ve spáře sedadla lesknou drobné kapky. Bylo to prostě mokré. Instinktivně jsem vyskočila. V ten okamžik jsem ucítila, jak se mi vlhko nalepilo na džíny a drželo se v místech, kde jsem seděla. Bylo to studené a nepříjemné a já jsem si připadala nešikovně, jako bych si za to mohla sama.
Jakmile jsem se postavila, došlo mi, co to znamená. Na zadní straně kalhot budu mít tmavý, zřetelný flek. Dva kluci u dveří se na sebe poťouchle podívali a jeden zvedl obočí. Najednou jsem byla hrozně znejistělá. V hlavě mi běželo jen: ať se neotáčím, ať nikdo nic nevidí. Chtěla jsem vystoupit hned, ale vlak se rozjel a nebylo kam jít. Zareagovala jsem automaticky. Vzala jsem kabát z klína a rychle si ho uvázala kolem pasu co nejpevněji a co nejníž, aby zakryl co nejvíc. Zkontrolovala jsem uzel a zůstala stát v uličce. Bylo mi trapně, zrudla jsem, ale aspoň jsem měla pocit, že to mám pod kontrolou. Než jsem vystoupila, podívala jsem se na tu paní a kývnutím jí poděkovala. Potichu jsem řekla „děkuju“ a dál jsem si hleděla svého.
Rychlý plán záchrany a malá ranní lekce
Rozhodla jsem se vystoupit o zastávku dřív a situaci nějak napravit, než dorazím do kanceláře. Na peronu jsem se postavila k zábradlí, vytáhla telefon a napsala kolegovi, že přijdu asi o deset minut později. Žádné vysvětlování, jen prosté „zpozdím se“. V koutě u zdi jsem pak sáhla do kabelky po balíčku kapesníků, rozložila několik vrstev a začala džíny opatrně vysoušet. Přitisknout, povolit, posunout dál. Nešlo to rychle ani dokonale, ale cítila jsem, jak se to pomalu zlepšuje. Vlhko už tolik nestudilo a kalhoty přestaly lepit. Když jsem byla spokojená aspoň natolik, že se dá pokračovat, zmačkala jsem použité kapesníky a strčila je do sáčku, aby to neletělo do koše jen tak. Potřebovala jsem se zklidnit a mít pocit, že jsem pro to něco udělala.
Jeden vlak jsem nechala ujet. Potřebovala jsem ještě chvilku na srovnání a taky jsem chtěla mít jistotu, že uzel drží. Do další soupravy jsem nastoupila až za pár minut a radši zůstala stát u dveří. Kabát jsem si nechala uvázaný pro jistotu a zbytek cesty jsem se už soustředila jen na to, kde vystupuji. Trapný pocit pomalu mizel. V hlavě jsem si to pojmenovala jako drobnou ranní nehodu, která se může stát komukoli. Příště si sedadlo prostě zkontroluji, i když budu spěchat, a v tašce budu mít větší balíček kapesníků. A když bude plno, radši si ty dvě zastávky stoupnu. Je to malá úprava, která mi ušetří podobný stres.
