Článek
Na schůzku jsem jela přeplněným ranním metrem. Vyjela jsem dřív, chtěla jsem mít rezervu a v klidu si srovnat, co chci říct. Stála jsem u dveří, se sluchátky v uších, dívala jsem se na displej se stanicemi. Vlak se mírně pohupoval a já jsem si v duchu procházela body. Lehce mě svírala nervozita, ale času bylo dost, tak jsem se uklidňovala, že to bude dobré. Opakovala jsem si formulace a snažila se nevnímat cizí rozhovory kolem, jen se soustředit. Soustředila jsem se, a přitom jsem byla v lehkém polospánku.
Kdo na mě zavolal v ranním šrumci
Najednou jsem přes hluk zaslechla svoje jméno. Znělo to nezvykle zřetelně. Otočila jsem se a strnula: kousek ode mě stál můj bývalý a držel kočárek. Vypadal stejně překvapeně jako já. Došlo mi, že mě poznal v odrazu ve skle dveří, protože jsem stála bokem a dívala se před sebe. Podívali jsme se na sebe a já automaticky sáhla po sluchátkách a stáhla je z uší. Jinak bych ho neslyšela. V té vteřině mi hlavou proběhlo pár věcí, ale nepřišla žádná velká emoce. Spíš tiché „aha“. Bylo to nečekané setkání, o kterém jsem si myslela, že už nepřijde.
Naklonil se blíž a řekl jen „ahoj“. Zeptal se, jestli mám minutku. Už jsme brzdili do další stanice a mně problesklo hlavou, že mám asi deset minut rezervu. To je dost na to, abych to tentokrát neobešla. Nechtěla jsem dělat, že jsme se neviděli. Zvědavost převážila rozpaky a možná i potřeba, aby to nebylo jen trapné kývnutí přes uličku. Vystoupili jsme oba o stanici dřív. Dveře za námi cinkly a metro odjelo. Zůstali jsme stát na nástupišti v běžném ruchu a já jsem si poprvé pořádně všimla kočárku. Zhluboka jsem se nadechla a čekala, s čím přijde.
Omluva, kočárek a staré věty nahlas
Chvíli jsme oba přešlapovali, on se podíval stranou a rovnou řekl, že se tehdy zachoval hloupě a že ho to mrzí. Nepředbíhal ani to neokecával a tím mi ubral část napětí. Pořádně jsem mu to nikdy neřekla, tak jsem odpověděla, že mě to dlouho štvalo a že to bylo strašně náhlé. Že jsem tehdy zůstala bez odpovědí na otázky, které jsem si kladla. Miminko v kočárku se zavrtělo a on ho automaticky pohoupal. Mně se tím pohybem ulevilo. Bylo v tom něco obyčejného, co uvolnilo napětí mezi námi. Nehledala jsem velké věty. Chtěla jsem jen říct to, co jsem si před lety nechala pro sebe.
Dodala jsem, že jsem se s tím časem smířila, ale že mě překvapilo ho teď vidět. Přikývl a řekl, že na mě zavolal, protože by mu přišlo hloupé dělat, že mě nevidí. Tím bylo hned jasno, jak to bude probíhat. Zeptala jsem se, jak se jmenuje miminko. Usmál se a řekl jméno. Chvíli jsme mlčeli. Ten klid mě zaskočil víc než jeho přítomnost. Čekala jsem, že ucítím žárlivost nebo lítost, ale přišla spíš zvědavost, jak se má, a pocit, že se dořešilo něco starého. Překvapilo mě, že jsem nemusela nic hrát. Všechno znělo prostě a pravdivě. Najednou mi připadalo, že už není co řešit.
Krátké rozloučení, lehčí dech a klid
Podívala jsem se na hodinky. Za dvě minuty mi jelo další metro a na schůzku jsem to pořád stíhala. V hlavě jsem si zkontrolovala svůj původní plán a zároveň cítila, že nechci otevírat minulost víc, než jsme zvládli teď otevřít. Navrhla jsem, ať si popřejeme hodně štěstí. Přikývl. Krátce jsme si podali ruce. Bylo to prosté gesto, ale pro mě důležité. Rozloučili jsme se a každý jsme šli jiným směrem po nástupišti. Ještě jsem zahlédla, jak si upravuje deku v kočárku, a pak už jsem se dívala na příjezd dalšího metra.
Když jsem seděla v dalším metru, dýchalo se mi o dost lehčeji. Sluchátka jsem si nechala v kapse a v tichu jsem si srovnala pár věcí. Všimla jsem si, že se mi vrací pozornost k dnešní schůzce a že napětí polevilo. Nebyla to žádná velká věc, jen jasný pocit, že to setkání mělo smysl právě tím, jak bylo krátké. Přijela jsem na místo včas, vystoupila a vrátila se do svého dne. A měla jsem za sebou „promiň“ i „to mě mrzelo“, které jsme si konečně řekli nahlas.
