Článek
Bylo to v úterý po práci na Můstku, mezi pátou a šestou. Nástupiště bylo plné a já se snažila postavit tak, abych aspoň viděla na tabuli. Kabelku jsem měla na rameni a zip pootevřený, před chvílí jsem v ní lovila kapesník. V jednom uchu mi hrály zprávy, druhé jsem nechala volné, abych slyšela hlášení. Očima jsem pořád kontrolovala, kdy se na tabuli rozsvítí příjezd. Lidi stáli nalepení u sebe a drobné doteky jsem brala jako součást špičky. Trochu jsem si kabelku přidržovala, ale nic zvláštního jsem necítila.
Ruka v kabelce a věta, co znejistí
Pak jsem uvnitř kabelky ucítila měkký, záměrný pohyb. Nebyl to náraz ani náhodné ťuknutí. Instinktivně jsem ji přitiskla k boku a otočila se. Těsně za mnou stál mladík v tmavé bundě. Prsty měl napůl uvnitř, u zipu, jako by tam patřily. Neuskočil. Nepůsobil překvapeně. Spíš se trochu uculil, takovým neurčitým úsměvem, když se člověk tváří, že nic. Na vteřinu jsme si pohlédli do očí a mně došlo, co se právě děje.
Vyhrkla jsem: „Co to děláte?“ a strhla jsem si sluchátko z ucha, abych ho slyšela. Naklonil se ke mně a klidným hlasem řekl: „Klid, paní, jen vám to zavírám, ať vám to někdo neukradne.“ Jako by mi prokazoval laskavost. Ta věta mě zasáhla víc než to, že měl ruku v mé kabelce. V tu chvíli jsem znejistěla. Sevřel se mi žaludek a začala jsem pochybovat: neměla jsem ji mít otevřenou, nevypadám hystericky, nepřeháním to? Skoro jsem se sama před sebou omlouvala za to, že se bráním.
Dav, varování a pachuť samozřejné drzosti
Do stanice vjelo metro a dav se nahrnul ke dveřím. Ten mladík v tom proudu lidí zapadl do davu. Nechtěla jsem do něj strkat ani se s ním přetahovat. Bála jsem se, že by vyjel agresivně, a zároveň jsem nechtěla nechat ujet soupravu. Zvedla jsem hlas: „Pozor na kabelky, je tu kapsář.“ Několik žen si intuitivně přitisklo tašky k tělu. On klidně popošel o pár metrů k jiným dveřím a zmizel v davu. V hlavě mi zůstal jeho úsměv a ta výmluva a dál mě to zneklidňovalo.
Nastoupila jsem nejbližšími dveřmi a hned u tyče jsem kabelku otevřela a zkontrolovala, co šlo. Peněženka i telefon byly na místě, jen zip byl dokořán. Srdce mi bušilo a v hlavě se mi pořád dokola vracela ta jeho věta. Starší paní vedle mě bez zlého úmyslu poznamenala: „Tady si to musíte líp hlídat.“ Jen jsem kývla. Neměla jsem sílu vysvětlovat, že jsem si to hlídala a že se z toho dokázal vykroutit jednou uklidňující větou. Místo úlevy přišla trapnost a vztek. Ne kvůli té ruce v kabelce, ale kvůli tomu, jak ze mě během dvou vět udělal neopatrnou paní, která má být ještě vděčná.
Na přestupu jsem si kabelku dala křížem přes tělo a zip zajistila gumičkou, kterou jsem měla na ruce, jen abych zase cítila, že o tom rozhoduju já. Na eskalátorech jsem poslala do rodinného chatu krátké varování, ať si dávají pozor na Můstku. Když jsem došla na schůzku, konečně jsem vydechla. V uších mi ale pořád znělo: „jen vám to zavírám“. Došlo mi, že nejhorší na tom nebyl samotný pokus, ale samozřejmá drzost a tón, kterým mě znejistil. Není to velký příběh, jen drobný moment trvající pár vteřin. Ale pořád na to myslím, protože mi ukázal, jak snadno se člověk nechá rozhodit cizím klidem. Příště si kabelku zavřu a řeknu to nahlas hned. Ne kvůli němu, kvůli sobě.
