Článek
Odpoledne jsem jela do centra, měla jsem asi deset minut rezervu a v hlavě už jsem si přehrávala, co mě čeká. Sedla jsem si ke dveřím, abych mohla na přestupu rychleji vystoupit. Kabelku jsem měla na klíně a ruku přes ni. Sluchátka jsem měla puštěná potichu, abych slyšela hlášení, kdyby se něco měnilo. Vagon byl plný, ale nic výjimečného, takové to běžné houfování lidí, kteří se dívají do mobilu nebo z okna. Byla to chvilka, kdy nic neřešíte, jen sledujete čas a dáváte pozor, abyste nepřejeli svou zastávku.
Nenápadný spolucestující a věta, co mrazí
Na další stanici si ke mně přisedl nenápadný muž. Krátce kývl a nic neříkal. Nevypadalo to, že by potřeboval místo, spíš se prostě posadil, protože bylo volné. Po očku jsem si všimla, že sleduje prostor naproti mně, kde u dveří stál chlap s batohem přes jedno rameno. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud se po dvou stanicích ten muž vedle mě trochu nenaklonil a tiše neřekl: „Nevystoupíte tady, prosím? Ten pán vám před chvílí sáhl do kabelky.“ Řekl to klidně a tak, abych to slyšela jen já. V tu chvíli jsem ztuhla.
Sáhla jsem si na zip a byl pootevřený. Zamrazilo mě. Zvedla jsem oči. Ten chlap u dveří se díval jinam, ale stál těsně u východu, jako by byl připravený rychle vystoupit. Do příští stanice zbývala chvíle. Napadlo mě, že se do hádky pouštět nechci. Nechtěla jsem řešit, kdo co viděl, křičet na někoho nebo něco dokazovat. Přišlo mi nejjednodušší vyřešit to tak, že prostě vystoupím a počkám na další soupravu. V té chvíli se to zdálo jako jediná věc, kterou mám plně pod kontrolou.
Rychlé vystoupení, kontrola a tichá úleva
Metro zastavilo a já vystoupila. Ten muž vedle mě vystoupil taky a držel se kousek za mnou, bez velkých gest. Tiše dodal, ať si to tady raději zkontroluju. Na nástupišti jsem si kabelku otevřela a prohlédla ji očima i prsty. Peněženka byla na místě, mobil taky. Nic nechybělo. Zapnula jsem zip úplně, zastrčila přívěsek dovnitř a kabelku jsem si přitiskla víc k tělu. Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale zároveň přišla úleva, že se vlastně nic nestalo.
Podívala jsem se zpátky do vagonu. Ten chlap u dveří zůstal vevnitř a souprava se rozjela. Ulevilo se mi ve chvíli, kdy se zavřely dveře a metro zmizelo do tunelu. Muži jsem poděkovala. Mávl rukou, že to nic nebylo, a poznamenal, že má dceru a na takové věci si v MHD dává pozor. Řekl to věcně, bez potřeby cokoli rozebírat. Nepůsobilo to jako výčitka ani moralizování, spíš jako prostý fakt, že si všiml a chtěl mě upozornit. Jeho klid mi pomohl.
Co mi zůstalo v hlavě a proč
Nechala jsem jedno metro odjet a nastoupila až do další soupravy, do jiného vagonu. Potřebovala jsem se na chvíli srovnat. Napsala jsem do pracovního chatu, že možná přijdu o pár minut později. Sundala jsem sluchátka a kabelku držela víc u těla, přes rameno. Ta věta „sáhl vám do kabelky“ mi pořád zněla v hlavě, ale zároveň mě uklidnilo, že jsem na to reagovala rychle a bez dramatu. Není to příběh o zázraku ani o velkém strachu, spíš o krátkém momentu, kdy se rozhodnete, co uděláte.
Když jsem si znovu sedla, došlo mi, že si své věci budu hlídat jinak. Ne se strachem, ale pozorněji. Od té chvíle si vždycky před nástupem zkontroluju zip, dávám kabelku před sebe a nespoléhám na pocit, že jsem ve známém prostředí. A zároveň jsem ráda, že existují lidi, kteří si všimnou a řeknou to bez okolků. Ten muž neudělal nic, co by změnilo svět. Mně ale ten den ušetřil nepříjemnost a připomněl mi, že o svoje věci se prostě starám já.
