Článek
Ten večer jsme byly doma samy. Partner měl noční a já měla za sebou klasický den s tříletým dítětem. Odpoledne malá trochu pokašlávala, ale nic dramatického. Říkala jsem si, že to bude zase jen nějaká školková rýma, které se u nás doma střídají poslední měsíce. Dala jsem jí sirup, uvařila vlažný čaj, víc jsem tomu nevěnovala pozornost. Uložila jsem ji o něco dřív než obvykle, byla trochu unavenější, dala jí pusu, pohladila ji po vlasech a zavřela dveře. Sama jsem šla spát taky celkem brzy, vyčerpaná, ale vnitřně klidná. Vůbec by mě nenapadlo, že mě za pár hodin čeká něco takového.
Někdy kolem druhé ráno mě probral zvuk z chůvičky. Nejdřív jsem tomu ani nevěnovala pozornost, občas se v noci zavrtí nebo si zamrčí, ale tentokrát mě do pár vteřin úplně probralo to, jak ten pláč zněl. Nebyl to klasický kňour, spíš zoufalé, přerušované vzlyky, do toho zvláštní štěkavý kašel. Bylo to tak jiné, že jsem doslova vyskočila z postele. Ani jsem nerozsvítila, jen jsem po paměti doběhla ke dveřím od ložnice a skoro běžela do jejího pokoje. Měla jsem pocit, že se mi srdce rozbušilo až v krku, ale hlava v tu chvíli vlastně nestihla nic domyslet.
Noc, kdy se obyčejný kašel změnil v děsivý okamžik
Když jsem rozsvítila světlo u ní v pokoji, viděla jsem ji sedět v postýlce. Měla vytřeštěné oči a lapala po dechu. Ten zvuk jejího nádechu mě úplně vyděsil, byl takový sípavý a namáhavý. V tu chvíli jsem nepřemýšlela, co přesně dělám. Prostě jsem k ní skočila, vzala ji do náruče a jednou rukou otevřela balkon. Někde v hlavě jsem měla schované, že na takové zvláštní kašle pomáhá studený vzduch. Netuším, kdy jsem to kde slyšela, ale v ten moment jsem po tom sáhla jako po jediné možnosti. Byla jsem celá rozklepaná, cítila jsem, jak se mi třesou ruce, a přitom jsem ji držela tak pevně, jak jen to šlo. Ona se mě křečovitě držela za tričko a mezi jednotlivými nádechy plakala.
Stála jsem s ní u otevřeného balkonu, foukal na nás studený noční vzduch a já jsem druhou rukou lovila po stole mobil. Automaticky jsem vytočila záchranku, vůbec mě nenapadlo hledat číslo na pohotovost. Dispečerka na druhém konci mluvila klidným, ustáleným hlasem a měla naprosto jasné otázky. Ptala se, jak přesně dýchá, jestli nemodrá kolem pusy, jestli stojíme u otevřeného okna. Dala mi jasné pokyny, ať zůstaneme u chladu a ať se ji snažím co nejvíc uklidnit. S mobilem mezi uchem a ramenem jsem ji objímala a snažila se jí zpevnit záda, aby se jí líp dýchalo. V hlavě mi běžela jediná věc: ať už konečně zazní, že sanitka je na cestě.
Minuty čekání, které změnily vnímání vlastních reakcí
Těch pár minut čekání se mi zdálo nekonečných. Byla jsem bosá, v pyžamu, opřená o rám balkonových dveří a pořád jsem ji tiskla k sobě. V jednu chvíli jsem si všimla, že ten její dech je o chloupek klidnější, nádechy pořád zněly divně, ale nebyly už tak zoufalé. Trochu se přestala zmítat a víc se ke mně přitiskla. To mi dodalo aspoň malý kousek jistoty, že ten studený vzduch opravdu něco dělá. Když jsem konečně v dálce uslyšela sirénu, úplně se mi podlomila kolena. Měla jsem chuť se rozbrečet jen z toho pocitu, že už na to nejsem sama. Sebrala jsem se, balkon jsem pootevřený nechala a utíkala jim otevřít. Přede dveřmi stáli záchranáři s kufry, všechno šlo strašně rychle. Vysvětlovala jsem jim, co se stalo, jak to začalo, jak dýchala. Za pár minut jsme už seděly v sanitce, ona zabalená v dece, já vedle ní na sedačce, pořád jí svírala ruku.
V nemocnici se všechno najednou zklidnilo. Přijali nás, lékař si ji prohlédl, ptal se na průběh noci, na to, jak dlouho má kašel a jestli se jí něco podobného už stalo. Vysvětlil mi, že šlo o laryngitidu a že jsem reagovala dobře a hlavně rychle. Dali jí léky, které začaly zabírat, a já viděla, jak se jí dech postupně uvolňuje. Po tom všem zmatku najednou jen ležela, unavená, ale klidná, a během chvíle usnula. Seděla jsem na židli vedle nemocniční postýlky a cítila, jak ze mě všechno padá. Doznívající strach, napětí, adrenalin. Byla jsem úplně vyčerpaná, ale zároveň se mi v hlavě pořád dokola vracel ten okamžik, kdy jsem ji viděla poprvé sedět v postýlce s vytřeštěnýma očima.
Setkání s vlastním strachem i rodičovským instinktem
Jak tam tak spala a pravidelně dýchala, docházelo mi, jak málo člověk ve skutečnosti ví, jak by v takových situacích reagoval. Dlouho jsem si o sobě myslela, že jsem ten typ, co v krizi zpanikaří a nebude vědět, co dřív. A najednou jsem měla v hlavě úplně jasnou stopu toho, co jsem udělala krok za krokem, skoro bez rozmýšlení. Otevřít balkon, zavolat záchranku, držet ji, mluvit na ni, sledovat barvu rtů, popsat všechno lékařům. Ne proto, že bych měla něco nastudováno, ale prostě proto, že to v tu chvíli bylo jediné možné. Uvědomila jsem si, že ten rodičovský instinkt není jen prázdné klišé, ale něco, co se prostě spustí, když jde o vaše dítě. A i když bych si takovou noc nejradši už nikdy nezopakovala, zůstalo ve mně vědomí, že i když mám strach, dokážu jednat.
