Článek
Byla to sobota po obědě, venku lilo a já měla v hlavě jednoduchý plán: s dvanáctiletou dcerou vyměníme džíny, koupíme zimní čepici a jedeme domů. Obchodní centrum na Smíchově nám přišlo jako praktická varianta, abychom nemusely nic řešit v dešti. Já jsem chtěla mít nákupy rychle za sebou, dcera se těšila na horkou čokoládu z automatu. U výtahů se mačkalo hodně lidí s kočárky a nákupními taškami, tak jsme to vzaly po eskalátorech. Probíraly jsme, která čepice nebude kousat a jestli bude potřeba džíny zkrátit. Všechno spíš technické, žádná velká akce.
Když kompliment přeroste v nečekané pozvání
U jednoho kiosku nás oslovil muž kolem třicítky. „Prosím vás, kde je tady knihkupectví?“ zeptal se. Ukázala jsem směr a popsala pár orientačních bodů. Usmál se a řekl, že se tu vždycky ztratí, a dodal, že mi sluší kabát. V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o zdvořilost. „Nezajdeme na kafe? Na chvilku,“ navrhl, jako by to byla maličkost. Překvapilo mě to, dcera stála vedle a snažila se dělat, že tam není. Řekla jsem, že ne, že spěcháme, a poděkovala.
Chvilku mlčel a pak ještě nabídl, že mi klidně dá své číslo, kdybych si to rozmyslela. Cítila jsem se v rozpacích, tak jsem to chtěla uzavřít jasně. Řekla jsem, že jsem vdaná a že máme s dcerou plány. Přikývl, poděkoval, popřál hezký den a odešel tím směrem, který jsem mu ukázala. Zůstal po něm jen drobný pocit nejistoty a to, že mi to trochu polichotilo. Ne, nic jsem nehledala. Jen jsem si uvědomila, že si mě někdo všiml. Vzala jsem dceru za loket a šly jsme dál.
Věta, která píchla, a co otevřela
K eskalátoru dolů jsme došly v tichu. Dcera bývá upovídaná, tentokrát ale mlčela. Když jsme míjely informační tabuli a lavičky, najednou řekla: „Tátovi to neříkej, jo?“ Zastavila jsem se. Ta věta mě prostě zabolela. Zůstala jsem u ní stát o chvíli déle, než bylo třeba. Nechtěla jsem to nechat být. Zeptala jsem se jí, proč to říká, a snažila jsem se mluvit klidně. Vážně mě zajímalo, co se jí honí hlavou.
Řekla, že jí bylo nepříjemné, jak se na mě ten pán díval, a že by to tátu zbytečně naštvalo nebo mrzelo. Bylo vidět, že myslí na něj, ne na sebe. Chápala jsem to. Vysvětlila jsem jí, že jsem nic nehledala, že být slušná neznamená něco tajit a že před tátou nic takového schovávat nechci. Že k nám patří i takové drobnosti. Navrhla jsem, že si sedneme na lavičku a dáme si tu čokoládu, ať to v klidu probereme. Souhlasila a bylo na ní vidět, že se jí ulevuje už jen tím, že o tom mluvíme.
Sedly jsme si stranou, každá s kelímkem, a já ještě jednou zopakovala, že je v pořádku někoho odmítnout a tím nic neohrožuji. Řekla jsem jí, že kdyby mě cokoli znejišťovalo, řeknu to nejdřív tátovi a pak i jí. A že taky rozumím tomu, že pohled cizího člověka může být nepříjemný. Cestou k tramvaji jsem před ní zavolala manželovi kvůli večeři a mezi řečí mu řekla, že mě dnes někdo pozval na kafe a že jsem ho slušně odmítla. Zasmál se a utrousil: „Hlavně ať ti ta čepice sedí.“ Vzal to v klidu. Dceři viditelně ulevilo. A mně došlo, že ta věta mě sice zabolela, ale pomohlo nám to domluvit se, že si tyhle věci budeme říkat na rovinu.
