Článek
Bylo po páté, vracela jsem se z práce a vystoupila o dvě zastávky dřív, abych se stavila v menším diskontu. Původní plán: mléko a pečivo. Jenže jak jsem procházela kolem regálů, házela jsem do vozíku máslo do zásoby, jogurty na svačiny do práce, salám, toaletní papír, těstoviny a ještě kuře ve slevě, když už tam bylo. Najednou byl vozík skoro plný a já jsem si uvědomila, jak jsem unavená. Otevřená byla jen jedna pokladna a fronta se posouvala po dvou položkách. Chvíli jsem zvažovala samoobsluhu, ale byla zavřená. Řekla jsem si, že to vydržím, a zařadila se na konec.
Když se košík začne cpát před vozík
Když jsem byla skoro na řadě, z boku se ke mně přitiskla paní s košíkem. Neřekla nic, jen si mě přeměřila, jako by si ověřovala, jestli si jí všimnu, a začala pokládat svoje věci přede mě na pás, jako by tam patřily. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Slušně jsem ji oslovila: „Promiňte, tady je fronta.“ Podívala se nejdřív na můj plný vozík a pak na mě, rukou mávla do vzduchu: „Mám jen pár věcí.“ V hlavě se mi objevilo tiché: „To říká každý.“ Chtěla jsem jí vysvětlit, že jsem tu taky už nějakou dobu a že mám naplánovaný večer, ne jen stání v obchodě.
Než jsem stihla cokoliv říct, otočila se na pokladní a nahlas, tak aby to všichni slyšeli, oznámila: „Paní mě pustila.“ Zůstala jsem stát s pusou otevřenou a automaticky jsem řekla: „Nepustila.“ Pokladní vzhlédla, podívala se na nás dvě, ale bylo vidět, že nechce řešit spor, a suše řekla: „Prosím, domluvte se.“ Za mnou někdo nespokojeně odfrkl, bylo to slyšet, ale nikdo nic neřekl. Připadala jsem si bezmocně, trochu trapně. Všichni vidí, co se děje, ale nikdo nechce být ten, kdo do toho vstoupí.
Tichá volba mezi klidem a hranicemi
Posunula jsem vozík blíž k pásu, aby bylo jasné, že jsem na řadě já. Paní přede mnou bez zaváhání dál vykládala nákup a polohlasně procedila: „No tak, paní, nezdržujte, spěchám.“ Slyšela jsem vlastní tep a cítila, jak ve mně roste vztek. V hlavě mi běžely dvě věty: Nemusím si to nechat líbit. A taky: Kvůli pár minutám se nechci hádat u pokladny. Vyhrála ta druhá. Ustoupila jsem o půl kroku, ať má prostor, přitáhla si k sobě vozík a snažila se dívat jinam, aby neviděla, jak protočím očima.
Rozhodně to nebyly „tři věci“. Sypala na pás konzervy, šampony, dva mražené pytlíky zeleniny, těstoviny, sušenky, pár drobností, které se snadno schovají do formulace „pár věcí“. Kývla, jakmile byla na řadě, zaplatila rychle kartou, ani jednou se nepodívala mým směrem. Prohodila „Děkuju“ směrem k nikomu konkrétnímu a s malým úsměvem dodala: „Vidíte, byla to chvilka.“ Pokladní jen krátce pokrčila rameny a kývla na mě, ať jedu dál. Pořád mi hučelo v uších.Nadechla jsem se, dala na pás svoje věci, vytáhla tašky a soustředila se na vlastní nákup, abych neřekla něco, čeho bych litovala.
Když jsem vyjížděla s vozíkem z obchodu, podívala jsem se na hodiny na telefonu. Spočítala jsem si, že mě to zdrželo možná tři minuty. To je nic. A přesto jsem měla pocit, že někdo moje hranice nerespektoval. Ten moment, kdy se nechám odstrčit proto, že jsem unavená a nechci konflikt. Říkala jsem si, že příště to řeknu nahlas, klidně i přímo pokladní: „Nepouštím ji, prosím, respektujte frontu.“ Jednoduchá věta, která by stačila. A větu „Paní mě pustila“ si ukládám jako jednu z nejdrzejších výmluv, co jsem kdy slyšela. Možná se mi vybaví přesně ve chvíli, kdy ji budu potřebovat odmítnout.
