Článek
Do horského penzionu jsme přijeli v pátek večer s jednoduchým plánem: prospíme se, dáme si snídani a projdeme se po okolí. Pokoj byl útulný, všechno čisté, jen personál na recepci působil odtažitě. Nebyla jsem z toho nadšená, ale říkala jsem si, že není důvod to hrotit. V sobotu ráno jsme na snídani dorazili kolem čtvrt na deset, i když se podávala do devíti. Obsluha jen suše řekla, že po deváté už nic nedoplňují. Vzala jsem si, co zbylo, nechtěla jsem nic řešit. Po snídani jsme šli na krátkou procházku, abychom se trochu rozhýbali, a před polednem jsme se vrátili na pokoj.
Vzkaz na polštáři a víkend bez klidu
Na polštáři ležel ručně psaný, dost důrazný vzkaz: „Prosím, nenechávejte drobky a mokré věci na posteli. Nejsem vaše služka.“ Znejistěla jsem. Nebyl to neutrální lístek typu „prosíme o ohleduplnost“, spíš malá káznička. Došlo mi, že jsme večer jedli sušenky v posteli a přes přehoz jsem přehodila mokrou bundu. Ráno ještě nebyla suchá. Bylo mi trapně, to uznávám, ale zároveň mi to přišlo přehnané. Stačilo by napsat, ať to neděláme, bez té poslední věty. Sedla jsem si na okraj postele a chvíli zírala na ten papírek. V hlavě mi běželo, že jsem přece dospělá a že takový tón nechci na dovolené řešit.
Chtěla jsem si to vyjasnit na recepci. Na dveřích ale visela cedule „otevřeno 8–12 a 16–20“. Bylo po dvanácté a do čtyř bylo daleko. V recepční chodbě navíc nebyl signál, takže na uvedené číslo se nedalo dovolat. Zkusila jsem chvíli čekat, jestli někdo nepůjde kolem, ale nic. Pocit pohody byl pryč. Partner jen pokrčil rameny: „Hele, jestli ti to zkazilo víkend, prostě odjedeme. Nemusíme se nutit zůstat.“ Přesně to se mi honilo hlavou. Nešlo o to vyvolávat spor, spíš o to, že jsem najednou nebyla schopná se uvolnit.
Rozhodnutí odjet a nečekané setkání
Převážila představa klidu, i za cenu, že přijdeme o jednu noc. Začali jsme balit. Setřela jsem noční stolek, vyklepala přehoz a zkontrolovala, že po nás nic nezůstalo. Chtěla jsem se rozloučit aspoň zprávou, když už jsem si nemohla promluvit osobně. Jakmile jsme po cestě chytili signál, napsala jsem majitelům SMS, že odjíždíme dřív a že klíč vrátíme do boxu u vchodu, ze kterého jsme si ho předchozí večer vyzvedli. Nepotřebovala jsem všechno vysvětlovat dopodrobna, jen informovat. Ten vzkaz z polštáře jsem nechala na stolku u dveří, u informačních letáků. Nechtěla jsem, aby další den zůstal na polštáři.
Když jsme vycházeli, potkali jsme na chodbě uklízečku. Poznala nás a hned řekla: „To jsem nemyslela osobně. Poslední týdny nacházím v pokojích drobky a mokré věci na posteli, tak nechávám tenhle vzkaz tam, kde to vidím.“ Chvíli jsem přemýšlela, co na to říct. Poděkovala jsem jí za vysvětlení a dodala, že chápu, že to není příjemná práce. Pravda je, že jsme se taky zachovali neohleduplně. Jenže to, jak to bylo sdělené, mě rozhodilo a už jsem se necítila dobře. Řekla jsem jí, že odjíždíme dřív, a ona jen přikývla. V tu chvíli už jsem neměla chuť to dál rozebírat.
Klíč jsme vrátili do boxu a odjeli. Po cestě jsme mluvili o tom, že příště zvolíme apartmán, kde si budeme věci řešit po svém, bez snídaně v přesný čas a bez pocitu, že někomu překážíme. Cítila jsem úlevu, že už je to za námi, a zároveň mě mrzelo, že jsme si ten víkend neužili. Nevyhledávám střety a nepotřebuju z každé nepříjemnosti udělat velký příběh. Vzala jsem si z toho hlavně to, že když se místo klidu dostaví napětí, je někdy lepší prostě odejít. I kdyby to znamenalo přiznat si, že jsme něco udělali neideálně a zaplatit za to ztracenou noc. Klid je pro mě v tu chvíli cennější.
