Článek
Byl obyčejný všední večer po práci, hlava plná schůzek a mailů, a někdo z nás u kafe nadhodil, jestli nezajdeme na pizzu. Nebylo to nijak plánované, prostě „pojďme ještě někam sednout, než pojedeme domů“. Sešli jsme se v pizzerii kousek od kanceláře, posadili se ke stolu pro víc lidí a objednali pizzy, víno, limonády. Většina řeči se pořád točila kolem práce, jen v uvolněnějším tónu, občas si někdo postěžoval na klienta nebo šéfa. V hlavě jsem měl takový ten tichý pocit jistoty, protože jsem zrovna dostal odměnu za projekt, takže jsem věděl, že tentokrát nemusím tolik počítat každou korunu. Ke konci večera, když jsme dojídali poslední kousky, se začalo řešit, kdo má kolik hotovosti a kdo má jen kartu, a někdo zmínil, že u sebe nemá skoro nic. V tu chvíli mě napadlo, že prostě zaplatím všechno já.
Když spontánní gesto přeroste v něco většího
Řekl jsem nahlas, že to klidně vezmu na sebe a že mi to můžou někdy poslat nebo mě příště pozvou. Snažil jsem se tvářit, že je to úplně normální a že o nic nejde. Většina to vzala dost samozřejmě, spíš ve smyslu „jo, super, díky“, jen dvě kolegyně se mě pro jistotu zeptaly, jestli mi to fakt není blbé. V duchu jsem si rychle přepočítával, kolik tak kdo asi vypil a snědl a do jaké částky by se to mohlo vyšplhat, ale říkal jsem si, že teď nebudu řešit, jestli někdo měl o jednu skleničku vína víc. Když přišel číšník s tím, jestli nám má účet rozdělit, jen jsem mávnul rukou, že všechno na jednu účtenku.
Za chvíli přinesl desku s účtem a já na tu částku zůstal pár sekund koukat. Bylo to o dost víc, než jsem si v hlavě tipoval. Ne že bych na to neměl, ale najednou mi došlo, o jak velké „gesto“ vlastně jde. Nechtěl jsem to před ostatními začít rozebírat nebo přepočítávat, tak jsem jen prohodil něco ve stylu, že „jsme se teda rozšoupli“. Vytáhl jsem kartu, strčil ji do terminálu a zadával PIN, přitom jsem cítil, jak se mi trochu stahuje žaludek. Ne kvůli samotným penězům, spíš kvůli tomu, že už se z toho nedá nějak elegantně vycouvat. Ostatní se mezitím zvedali, brali si bundy, domlouvali se, kdo s kým jede stejným směrem, a pomalu se začali loučit.
Nečekané zastavení u baru
Když mi číšník podal účtenku, vzal jsem ji bez nějakého dramatu, strčil ji do peněženky a šel si ke věšáku pro kabát. U dveří se se mnou loučili tři kolegové, říkali, že díky a že mi to pošlou. Byl jsem v takovém lehce rozpačitém módu, ale snažil jsem se to neprožívat. V tom ke mně přišel číšník, jemně mě oslovil a zeptal se, jestli mám na chvilku čas. Řekl, ať ještě neodcházím, a trochu nervózně mě vedl zpátky směrem k baru. Kolegové zatím vyšli ven a já za nimi jen mávnul, že hned přijdu.
U baru vytáhl kopii účtu a vysvětlil mi, že když teď kontroloval bloky, všiml si, že mi omylem naúčtoval jednu pizzu a velký džbán limonády z vedlejšího stolu. Říkal, že je mu to trapné, ale že mi to chce určitě vrátit, protože to byla jeho chyba. Stál jsem tam s tím papírem v ruce a v hlavě se mi rozběhly dvě linky: jedna část mě měla chuť říct, ať to nechá být, že se nic neděje, jen aby to nevypadalo, že kvůli pár stovkám dělám rozruch. Druhá část si ale docela pragmaticky uvědomovala, že to není úplná drobnost a že proč bych měl platit cizí jídlo a pití. Chvíli jsem jen koukal na ty položky a snažil se rychle rozhodnout, co mi přijde „správné“ a zároveň co mi bude za pět minut připadat méně trapné.
Kolik stojí velkorysost a férovost
Nakonec jsem mu řekl, že jsem rád, že mi to řekl, a že jestli může, ať mi to klidně vrátí, že jsem s tou částkou vůbec nepočítal. Nabídl mi buď storno části platby, nebo hotovost z kasy, tak jsem vzal hotovost, bylo to jednodušší. Ještě jsem se mu omluvil, že s tím dělám „opruz“, protože jsem měl pocit, že jsem najednou ten, kdo něco komplikuje. On jen mávnul rukou, že vůbec ne a že by se sám necítil dobře, kdyby to nechal být. Vzal jsem peníze, strčil je do peněženky a napadlo mě, že kdybych byl na jeho místě, možná by mě lákalo dělat, že nic, a doufat, že si toho host nevšimne.
Když jsem vyšel ven z pizzerie, dva kolegové ještě stáli před vchodem a čekali na mě. Jen jsem krátce řekl, že měli v účtu chybu, ale že to spravili, a dál jsem to nerozváděl. Cestou na tramvaj ve mně postupně opadával ten divný pocit „mecenáše“, co jako velkoryse všechno zacáluje, a střídala ho spíš klidná úleva. Došlo mi, že to moje gesto nebylo úplně čistě o dobrotě srdce, ale že v tom bylo i moje ego, takový ten obrázek o sobě samém, jak jsem štědrý a nad věcí.
Doma jsem si ještě jednou vytáhl účtenku z peněženky, znovu se podíval na ty částky a na tu opravu, kterou k tomu číšník připsal. Uvědomil jsem si, jak nezvyklé pro mě je, když mi někdo jen tak vrátí peníze a nic z toho nemá, ani spropitné navíc, ani pochvalu před kolegy, že byl férový. Ten večer jsem si uvědomil dvě věci: že moje velkorysost má svoje limity a není tak samozřejmá, jak si o sobě někdy myslím, a že ten nejférovější člověk u stolu nebyl nikdo z nás, ale ten, kdo mi v tichosti přišel říct, že mi naúčtoval něco navíc.
