Článek
Po obědě jsem se vrátila do open spaceu a překvapilo mě, že je tam nezvykle ticho. Většina lidí byla pryč nebo seděla se sluchátky. Na společném stole vedle mého místa začal vytrvale zvonit telefon ve firemním krytu. Po chvilce jsem zavolala do prostoru: „Někomu tady zvoní telefon?“ Nikdo se neozval. Zvonění pokračovalo a já si představila, jak to bude drnčet ještě minutu. Zvedla jsem to. Pozdravila jsem a hned jsem vysvětlila, že nejsem majitelka telefonu, ale že ho mám u sebe, aby to tady pořád nerušilo.
Cizí hlas mě poznal a telefon patřil Martinovi
„Jano? Jste to vy?“ ozvalo se. Na vteřinu jsem se zarazila. „Kdo volá? A jak víte, že jsem Jana?“ zeptala jsem se. „Tady Petr od dodavatele. Minule jsme s Martinem řešili závoz a vy jste u toho byla na chvíli,“ řekl klidně. Dodal, že poznal můj hlas. Došlo mi to. Před pár dny jsme s Martinem opravdu měli krátký hovor bez videa a já do toho jednou vstoupila, když Martin potřeboval něco dohledat. Vzpomněla jsem si, že jsem tehdy mluvila jen pár vět. Najednou mi to přišlo logické, i když trochu zvláštní, že si to někdo takhle spojí.
Podívala jsem se na telefon zblízka. Na krytu byla modrá nálepka, kterou si Martin značkuje svoje věci. Takže byl jeho. Otočila jsem se směrem k zasedačce a viděla ho přes sklo, jak sedí s dalšími u stolu. „Vidím ho, je teď v zasedačce. Nechci tam vtrhnout,“ řekla jsem Petrovi. „Můžu mu předat vzkaz, až vyjde. O co jde?“ V tu chvíli ze mě spadly počáteční rozpaky a začala jsem to řešit prakticky. Telefon jsem položila na roh stolu a vzala jsem si bloček s lepicími papírky.
Vzkaz o posunu závozu a malé vysvětlení
„Potřebujeme posunout termín závozu o den, ať s tím počítá,“ řekl. Vzala jsem propisku a napsala Martinovi stručnou poznámku s datem a šipkou o den dál. Papírek jsem přilepila na okraj jeho monitoru, aby ho nepřehlédl. Pro jistotu jsem mu to zároveň poslala do interního chatu, ať to vidí hned, jak se vrátí k počítači. „A poprosím, ať mi zavolá zpátky, jakmile bude moct,“ dodal Petr. „Jasně, předám a řeknu mu to,“ ujistila jsem ho. V hlavě jsem si zopakovala dvě věty, co mám říct, a zkontrolovala, jestli jsem si omylem nezaznamenala špatné datum.
Než jsme hovor ukončili, zeptala jsem se: „A jak jste si mě tak jistě spojil se jménem?“ Nechtěla jsem působit útočně, spíš mě to zajímalo. „Máte dost specifický hlas a Martin vás minule párkrát oslovil jménem. Vůbec v tom není nic zvláštního, jen mám dobrou paměť na hlasy,“ odpověděl. Ulevilo se mi. „Díky, jen mě to překvapilo,“ řekla jsem. Domluvili jsme se, že vzkaz předám hned po schůzce a že se Martin ozve.
Předání zprávy, hranice a propojený pracovní svět
Telefon jsem vrátila na Martinův stůl vedle žlutého papírku a tužky. Podívala jsem se na čas. Zasedačku měli rezervovanou jen do půl druhé, tak jsem si říkala, že to nebude trvat dlouho. Opravdu za pár minut vyšel. Zastavila jsem ho mezi dveřmi: „Volal Petr, posouvají závoz o den. Máš to na monitoru a poslala jsem ti to i do chatu. A máš mu zavolat zpátky.“ Poděkoval a zasmál se: „Říkal mi, že tě poznal po hlase.“ Usmála jsem se a jen pokrčila rameny. „Taky mě to překvapilo,“ odpověděla jsem. Pak si vzal telefon i papírek a šel si sednout.
Když jsem se vrátila k počítači, došlo mi, že cizí telefony budu zvedat jen ve chvíli, kdy to opravdu ruší nebo jde o něco očividně urgentního. Ne proto, že by se mi stalo něco nepříjemného, spíš jsem si uvědomila, jak rychle se v práci propojují drobnosti. Jeden krátký hovor, jedna poznámka, někdo si vás zařadí podle hlasu. Všechno dohromady je vlastně celkem normální. Tenhle malý incident skončil spíš úlevou než trapasem. Vzkaz jsem předala, Martin si to přehodil v kalendáři a já měla o zkušenost víc. A měla jsem i jasněji v hlavě, kde mám hranice, když jde o cizí zařízení a cizí jednání. V našem pracovním světě je někdy překvapivě málo kroků mezi lidmi, kteří se potkali jen okrajově.
