Článek
V pondělí ráno na krátké poradě se ke mně nikdo moc neobracel. Obvykle si beru plánování na klíčový projekt, ale Petr úkol přidělil někomu jinému s poznámkou: „Ať to nezdržíme.“ Zůstala jsem sedět a snažila se tvářit normálně, ale mrzelo mě to. Celé dopoledne jsem přemýšlela, jestli jsem minule něco pokazila, nebo přehlédla nějaký termín. Procházela jsem si v hlavě poslední týdny a nenacházela nic zásadního. Rozhodla jsem se nezačínat to výslechem před ostatními a nejdřív si to nenápadně ověřit u Jany, se kterou často řešíme věci bokem a víme o sobě, co se děje.
Zvěsti v týmu a rychlé vyjasnění
Na chodbě jsem ji zastavila a nabídla jí kávu. Zavrtěla hlavou, že teď nemůže, a působila nervózně. Nechala jsem to být. Odpoledne mi přišla soukromá zpráva na Teamsu: říká se prý, že už mám jinde podepsáno a v březnu odcházím. V tu chvíli mi to došlo. Minulý týden jsem seděla v malé zasedačce na hovoru s náborářkou, čistě orientačně, abych si udělala přehled. Zvenku to muselo vypadat, že řeším odchod. Cítila jsem směs úlevy, že vím, co se děje, a vzteku, že se to šíří beze mě. Odepsala jsem Janě, že to tak není, a poděkovala jí, že mi to napsala. Hned jsem si v kalendáři našla volné okno a rozhodla se zajít za Petrem.
Poprosila jsem ho o deset minut mezi schůzkami. „Máš chvilku?“ Kývl, ať jdu dál. Vysvětlila jsem, že nikde nic podepsaného nemám, jen si mapuju trh, a že mě mrzí, že mě vynechal z úkolu, který dělám pravidelně. Řekla jsem, že chci, aby se drby co nejdřív zastavily a práce se mi neposouvala stranou, protože plánuju normálně fungovat. Petr si nahlas oddechl. Přiznal, že to měl z doslechu a „pro jistotu“ mě tolik nezatěžoval. „Neměl jsem to řešit takhle,“ dodal. Navrhl, že to krátce uvedeme na pravou míru na zítřejší ranní poradě. Souhlasila jsem, že bude lepší to říct stručně a všem najednou, než řešit jednotlivé dotazy po chodbě.
Krátké oznámení a návrat do rytmu
Druhý den ráno Petr na začátku porady řekl, že se objevila nejasnost, a předal mi slovo. Připravila jsem si dvě věty a držela se jich: „Zůstávám. Kdybych něco měnila, řeknu to jako první týmu.“ Nechtěla jsem nic obhajovat ani vysvětlovat do detailu, šlo mi o jasnou informaci. Nálada se viditelně uvolnila. Někdo přikývl, někdo se jen vrátil k poznámkám. Pokračovali jsme v běžném programu. Po poradě za mnou přišlo pár lidí s neutrálními dotazy k práci jako dřív. Nebyly tam žádné narážky ani špitání. Vzala jsem si zpátky podklady k projektu a vrátila se do toho režimu, který znám.
Odpoledne za mnou přišel Martin, který spravuje projektové složky. Řekl, že mě přidává zpět do projektového vlákna a vrací mi sdílení k rozpracovaným dokumentům. Přiznal, že mě dočasně odebral kvůli chystanému předání. Přijala jsem to jako signál, že se to snad srovnává. U sebe jsem si upravila pár návyků: když potřebuju telefonovat, rezervuju si malou zasedačku a do kalendáře i do statusu píšu „Hovor“ nebo „Fokus“. Je z toho jasné, že jde o běžnou pracovní potřebu, ne tajnůstkářství. Během pár dní se rytmus v týmu vrátil do normálu. Úkoly ke mně zase proudily standardně a reakce byly věcné.
Hranice, omluva a pravidlo do budoucna
Ještě jsem Martina zastavila u kuchyňky. Řekla jsem mu bez útoku, že mě mrzí, že se nezeptal přímo, a že bych byla radši, kdyby se příště podobná věc neřešila omezením přístupů. Poslechl si to a omluvil se. „Bral jsem to jako přípravu na předání, kdyby to přišlo,“ vysvětlil. Vzala jsem to na vědomí. Zároveň jsem mu řekla, že kdyby se něco měnilo, nebude poslední, kdo se to dozví. Bylo vidět, že mu to dává smysl. Rozešli jsme se normálně, bez zloby.
Celou situaci jsem si pro sebe uzavřela jednoduchým pravidlem. Když komunikuju s někým zvenčí, předem si viditelně blokuju čas a v případě potřeby řeknu, že jde o orientační kontakt. Ne proto, že bych se musela zpovídat, ale aby nevznikalo prázdné místo pro dohady. V práci se věci šíří rychleji, než by člověk čekal, a stačí málo. Tentokrát stačilo pár kroků k tomu, aby se to srovnalo. Pro mě to byla připomínka, že je lepší ozvat se hned, než si v hlavě domýšlet, co všechno se asi říká.
