Článek
Na obědy chodíme s kolegyní často do malé restaurace za rohem. Není to nic výjimečného, ale na polední menu se tam dá spolehnout a hlavně je to blízko kanceláře. Ten den jsem byla po hektickém dopoledni úplně vyčerpaná. V hlavě jsem měla úkoly, které ještě musím stihnout, a zároveň jsem cítila jen jedno přání – dát si v klidu něco teplého. Kolegyně povídala o projektu, co jí přistál na stole, a já jsem spíš koutkem oka sledovala čas na mobilu a v duchu počítala, kdy budeme muset zase vyrazit zpátky. Možná i proto jsem doufala, že jídlo bude v pořádku a nic mě už nebude dráždit.
Kdy studená polévka přeteče přes hranu
Když mi servírka přinesla polévku, vypadalo to nadějně. Vůně příjemná, miska plná, prostě klasika. Po dvou lžících mi ale došlo, že je sotva vlažná. Ne vyloženě studená, ale rozhodně ne tak, aby člověka po náročném dopoledni zahřála. Zůstala jsem sedět s lžící v ruce a chvíli přemýšlela, co s tím. Moje první reakce byla: „Nech to být, sněz to a nekomplikuj to.“ Tak to dělám většinou. Jsem zvyklá, že nechci dělat problémy, nechci být za tu, co si pořád na něco stěžuje. Kolegyně si všimla, že se v tom talíři jen tak nimrám, a zeptala se, co je. Když jsem jí řekla, že je polévka skoro studená, jen pokrčila rameny: „Tak jim to řekni, ne? Vždyť za to platíš. To není nic hroznýho.“ Trochu mě tím popostrčila.
Když šla kolem servírka, slušně jsem ji zastavila a řekla něco ve smyslu: „Promiňte, ale ta polévka je dost vlažná, mohla byste se na to prosím podívat?“ V tu chvíli jsem byla sama zvědavá, jak zareaguje. Zatvářila se nervózně, ale ne uraženě. Spíš jako někdo, kdo čeká, že za chvíli uslyší spoustu výčitek. Rychle vzala talíř, omluvila se a nabídla, že mi polévku ohřejí nebo udělají novou. Automaticky jsem začala vysvětlovat, že mi nejde o žádnou scénu, jen o to, aby byla teplá. Jakmile odešla s talířem, napadlo mě, jestli jsem to nepřehnala jen proto, že jsem unavená. Měla jsem lehké výčitky, že jsem ji rozhodila.
Kuchař z kuchyně vyšel místo recenze
Za pár minut se u našeho stolu objevil muž v kuchařské zástěře, kterého jsem doteď znala jen od vidění přes výdejní okénko. Představil se jako kuchař, co mi tu polévku vařil, a hned se omluvil. Řekl, že jim ten den zlobí sporák, že se jim občas něco neohřeje tak, jak má, a že ho mrzí, že se to zrovna trefilo na mě. Překvapilo mě, že kvůli jedné vlažné polévce přišel osobně z kuchyně. Pak dodal, že je pro něj vždycky lepší, když host řekne něco hned na místě, než aby pak psal rozhořčené recenze na internet. Prý je vlastně rád, že jsem se ozvala. Tím se z formální omluvy stalo něco osobnějšího a on se postupně rozpovídal o tom, že jsou ten den v kuchyni jen dva, polední nápor je silný a pracují na maximum.
Najednou jsem zjistila, že s ním mluvím víc, než jsem původně plánovala. Řekla jsem mu, že sem chodíme s kolegyní častěji a že jsme vždycky byly spokojené. Bylo vidět, jak se mu ulevilo. Začal mluvit o tom, jak je těžké vybalancovat rychlost a kvalitu, když stojí fronta lidí, co spěchají zpátky do práce. Přiznal, že když mu servírka řekla, že si někdo stěžuje na polévku, byl nejdřív naštvaný a bral to jako útok na svoji práci. Až když mě viděl sedět u stolu, došlo mu, že za každou stížností je konkrétní člověk, který má svůj den, svoje důvody a často jen potřebuje říct: „Takhle to není v pořádku.“ V tu chvíli jsem cítila směs trapnosti, pochopení a taky úlevy, že se z té situace nestal konflikt.
Jak říct problém nahlas a s respektem
Novou, tentokrát opravdu horkou polévku mi přinesl osobně. Položil ji přede mě a omluvil se ještě jednou, že to možná přehnal s vysvětlováním, ale že je to pro něj citlivé téma. Řekl, že má pocit zodpovědnosti za každé jídlo, co jde z kuchyně ven, a každá chyba ho mrzí víc, než si hosté myslí. Dodal, že si váží toho, když někdo přijde s připomínkou přímo, v klidu a do očí. Prý je to o dost lepší než zjistit po směně na internetu, že je „neschopný kuchař“. Já jsem mu na rovinu řekla, že jsem spíš ten typ, co mlčí, protože se bojí, že bude za „tu protivnou“. Usmál se a řekl, že korektní stížnost je pro něj vlastně pomoc, ne útok.
Na konci oběda, když jsme si volaly účet, nám servírka nenápadně přinesla malý dezert „na omluvu domu“. Bylo mi to až nepříjemné, protože už mi přišlo, že se omlouvali dost. Zároveň jsem cítila vděčnost a trochu stud, že to celé začala moje jedna věta o vlažné polévce. Cestou zpátky do kanceláře jsme s kolegyní probíraly, jak málo člověk většinou přemýšlí o lidech za dveřmi kuchyně. Jak snadné je napsat rozhořčený komentář nebo jen odfrknout, ale neříct nic přímo. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že jsem se ozvala, ale zároveň chci příště víc přemýšlet o tom, jak to říct. Aby bylo jasné, co je problém, ale zůstalo v tom i pochopení, že na druhé straně jsou lidi, kteří možná také mají náročný den. Od té doby, kdykoli jdu do restaurace, vidím „stížnost“ spíš jako normální domluvu mezi dvěma stranami než jako konflikt, kterému se musím za každou cenu vyhnout.
