Článek
Poslední měsíce jsem měla pocit, že jen přebíhám mezi prací, školkou, vařením a pračkou. Manžela jsem vídala hlavně při předávání dětí a domlouvání logistiky. Když jsme byli doma všichni, řešili jsme spíš, kdo koupí plenky a kdo zítra vstane dřív. Po jedné úplně zbytečné hádce kvůli tomu, kdo zapomněl vyndat prádlo ze sušičky, jsem se složila. Vzala jsem si půl dne volna, zařídila hlídání a rozhodla se, že jedu sama do malého wellness na okraji města. V šatně jsem se cítila trochu divně, mezi páry a kamarádkami, ale zároveň se mi ulevilo, že mě tam nikdo nezná. Řekla jsem si, že prostě vypnu, dám si pár saun a vrátím se domů jako „normální“ manželka a máma.
Nečekané napětí v prázdné sauně
V jedné z posledních saun bylo poloprázdno. Sedla jsem si nahoru, zabalila se do prostěradla a snažila se soustředit na dech. V hlavě jsem pořád měla zbytky ranní hádky, nekonečný seznam povinností a takový ten tichý vztek, který už je skoro unavený. Po chvíli vešel chlap, od pohledu tak v manželově věku, jen sportovnější. Sedl si kousek ode mě, ne úplně blízko, ale blíž, než jsem čekala, když jsou volná místa jinde. Krátce se na mě podíval a já si najednou začala víc uvědomovat svoje tělo. Jak sedím, jak mi teče pot po zádech, jak jsem vlastně nahá, jen schovaná pod tenkým prostěradlem. Říkala jsem si, že o nic nejde, že jsme jen dva cizí lidi v sauně, každý ve své bublině.
Po dalším polévání kamen jsem si přesedla trochu jinam. Spíš automaticky, chtěla jsem změnu, nadechnout se. On si za chvíli sedl zase vedle mě. V tu chvíli už jsem věděla, že to není jen náhoda, ale stejně jsem tam zůstala. Pod prostěradlem se nám dotkly nohy. Lekla jsem se, ale necukla jsem. Dělala jsem, že nic, a snažila se koukat před sebe, jako by mě zajímalo jen to, jak se pára zvedá od kamen. On ten dotek neodtáhl, naopak nohu trochu přitiskl. Srdce mi začalo bušit tak nahlas, že jsem měla pocit, že to musí slyšet i on. V hlavě mi jelo, že bych měla vstát a jít se osprchovat, ale tělo se nehlo.
Když zážitek v sauně nejde dostat z hlavy
Postupně jsme se pod prostěradly začali dotýkat víc. Pořád tak, aby to podle mě nikdo zvenku neviděl. Všechno bylo strašně rychlé a zároveň natažené, jako by čas stál. Lidi kolem chodili dovnitř a ven, někdo si přisedl, někdo odešel a já měla pocit, že jsem úplně mimo realitu. Že to nejsem já, že se na to jen dívám zvenku. V jednu chvíli to na mě bylo moc, tělo reagovalo mnohem víc, než jsem čekala, a do toho se přidala hrozná panika. Zvedla jsem se skoro bez varování, zamumlala něco jako „děkuju“ směrem k saunérovi a rychle odešla ven. Ani jsem se na něj pořádně nepodívala. U sprchy jsem stála jak přimražená, voda na mě tekla a já jsem měla pocit, že jsem napůl zhnusená sama sebou a napůl pořád rozklepaná z toho, co se stalo.
Cestu domů jsem jela jako v mlze. V hlavě jsem si přehrávala celé odpoledne a hledala moment, kdy jsem mohla prostě vstát a odejít, a neudělala to. Bylo jich tam několik. A do toho jsem si musela přiznat, že jsem něco tak intenzivního nezažila roky. Nejen fyzicky, ale ten pocit, že jsem pro někoho zajímavá, že někdo vnímá moje tělo, ne jen to, jestli jsem nakoupila a vyprala. Hrozně mě to děsilo. V jednu chvíli mě napadlo, jestli jsem fakt tak nespokojená v manželství, když jsem tohle dovolila úplně cizímu člověku. A že to o našem vztahu asi něco říká, i když se mi to nechtělo slyšet.
Slzy v posteli a první opravdu upřímný rozhovor
Večer jsem ležela vedle manžela v posteli, on klasicky s telefonem v ruce, prstem sjížděl videa a zprávy. Ležela jsem vedle něj, v hlavě ten odpolední obraz sauny, a najednou se mi spustily slzy. Nejprve potichu, snažila jsem se je polykat, ale nešlo to. Neřekla jsem mu, co přesně se stalo. Jen jsem ze sebe dostala, že takhle už to nezvládám. Že mám pocit, že jsme se úplně minuli, že mi chybí blízkost, doteky, zájem. Že se vedle něj cítím spíš jako projektová manažerka rodiny než partnerka. Bylo mi u toho strašně, připadala jsem si provinile a zároveň zoufale.
Ten večer jsme spolu mluvili nejupřímněji za poslední roky. O únavě, o dětech, o tom, že on má pocit, že ho pořád jen kritizuju a že doma nikdy nic neudělá dost dobře. Já jsem mu zase říkala, že mám pocit, že přes děti a práci úplně zapomněl, že jsem taky ženská, ne jen máma. Padlo toho hodně, i věci, které jsme oba dlouho nosili v sobě. Nakonec jsme se shodli, že to sami asi nezvládneme, a domluvili jsme se, že zkusíme párovou terapii. A že si jednou týdně uděláme večer jen pro nás dva, bez dětí a bez telefonů. Od té doby je mezi námi víc doteků a zájmu, i když to není žádná pohádka. Ten zážitek ze sauny mám v sobě pořád jako tajnou jizvu, o které on neví. Ale zároveň si uvědomuju, že nebýt toho cizího chlapa a toho, co se stalo pod prostěradly, možná bychom spolu dál jen tiše přežívali, každý ve své bublině.
