Článek
Byl čtvrteční podvečer a já se rozhodla jít sama do městské sauny. Po celém dni mezi maily a telefonáty jsem potřebovala vypnout hlavu a schovat se do tepla. Od jara, kdy jsme se rozešli, jsem se dlouho vyhýbala místům, která jsme měli „naše“. Postupně jsem se k nim vracela, ale opatrně. Tady jsem se cítila bezpečně. Je to obyčejná městská sauna, lidi se střídají, žádné společné rituály. Šla jsem i proto, že ve čtvrtek bývá klid a člověk se snadno ztratí v anonymitě. U recepce jsem zaplatila, v šatně si vzala prostěradlo a zamířila rovnou do kabiny. Otevřela jsem dveře, oči se teprve rozkoukávaly, a už jsem slyšela jeho hlas. Poznala jsem ho dřív, než jsem stihla udělat krok.
V pološeru seděli spolu. Co udělám teď?
V šeru byly vidět jen obrysy. Seděl na horní lavici a vedle něj seděla žena. Mluvili polohlasem. V první vteřině se mi stáhlo břicho a napadlo mě, že zase udělám to samé, co dřív: otočím se a zmizím. Jenže prudký odchod by na sebe strhl pozornost, a to jsem nechtěla. Sedla jsem si do rohu na nižší lavici, srovnala prostěradlo, ať mám co dělat rukama, a snažila se mít klidný výraz. Kabina je malá a tichá, slyšela jsem je i bez snahy. Mluvili o horách, o trasách, které znám. Z útržků jsem pochopila, že má novou práci, že řeší termíny a že ho to drží víc v kanceláři, než by mu bylo příjemné. Byla jsem napjatá, ale zvědavá taky.
To, že řeší úplně obyčejné věci, mě uklidnilo. Nezaznělo nic o mně, žádná narážka na minulost, žádné rozpitvávání. Jen večer dvou lidí po práci, kteří plánují víkend a mluví o šéfovi a uzávěrkách. Došlo mi, že tam sedím spíš kvůli vlastní nejistotě než kvůli nim. Čekala jsem nějakou scénu, která nepřicházela. Byla to jen moje představa. Řekla jsem si, že si dám pár pomalých nádechů, spočítám do deseti a pak v klidu odejdu. Chtěla jsem rozhodnout sama o tom, kdy půjdu, ne utéct.
Krátké setkání beze scén, jen dva pozdravy
Po pár minutách se zvedli jako první, asi na ochlazení. Prošli kolem mě ke dveřím a naše oči se v tom pološeru potkaly. Poznali jsme se, oba trochu zaskočení. On zvedl obočí a sotva slyšitelně řekl: „Ahoj.“ Kývla jsem. Nic víc. Jeho výraz nebyl vyčítavý ani zvláštní, jen prosté konstatování, že se vidíme. Žádné otázky, žádné představování, žádné vysvětlování. Když za nimi klaply dveře, povolila mi ramena a srdce se vrátilo do normálního rytmu. Došlo mi, že nic dalšího z toho nebude a že to je přesně to, co potřebuju.
Venku jsem si dala studenou sprchu, abych ze sebe setřásla zbytek adrenalinu. Vrátila jsem pozornost do těla a k dechu, přestala jsem domýšlet, co znamená, kdo vedle koho sedí. V odpočívárně jsme se pak ještě jednou míjeli. On: „Hezký večer.“ Já: „Tobě taky.“ Jeho doprovod mi věnoval krátké, zdvořilé kývnutí a pokračovali dál. To mi stačilo. Nepotřebovala jsem vědět nic víc, nechtěla jsem zkoumat, kdo je, odkud je, jak dlouho spolu jsou. Sedla jsem si, napila se vody a chvilku jen tak dýchala. Tep už byl v klidu.
Ujasnění v tichu: můj život jde dál
Zabalila jsem se do prostěradla a šla ještě na jedno kolo, tentokrát už v pohodě. Vzala jsem si vyšší lavici, zavřela oči a počítala výdechy. Ujasnila jsem si: to, co se právě děje vedle mě, se mě netýká. Můj život jde jinudy a můžu v něm pokračovat bez omluv a bez výmluv. Po dalším kole a sprše jsem se převlékla a napsala kamarádce: „Dala jsem to v klidu.“ Domluvily jsme si kafe na víkend. Cestou domů jsem nic neanalyzovala, nekontrolovala sociální sítě a nevracela se myšlenkami do kabiny. Šla jsem normálním tempem, bez potřeby se ohlížet.
Nebyla v tom euforie. Spíš tiché uvolnění a jednoduché vědomí, že tohle zvládnu. Když jsem doma odložila tašku, došlo mi, že se nestalo nic zásadního, když jsem se s ním potkala, a nic zásadního se nestane, když se potkáme jindy. Velké věci se neodehrály, ale právě to mi pomohlo. Etapa, kterou jsem dlouho neuzavírala, se uzavřela tím nejběžnějším způsobem. Stačilo zůstat, nadechnout se a nechat ten večer být. A to mi stačilo.
