Článek
Po práci jsem se zastavila v malém charitním sekáči v postranní ulici. V pátek mě čekala důležitá schůzka a já chtěla obyčejné sako, které něco vydrží a nebude stát moc. Nemám ráda dlouhé courání po obchodech, takže jsem si dala jednoduchý cíl: tmavé, bez výrazného vzoru, aby šlo k černým kalhotám. Na ramínku viselo jedno za 230 korun. Zkusila jsem ho, sedělo mi v ramenou a látka držela tvar. Jediný zádrhel byl uvolněný knoflík, ale to zvládnu. Zaplatila jsem a odcházela s pocitem, že mám hotovo a navíc levně.
Boulička v podšívce a tajemný vzkaz
Doma jsem si připravila jehlu a nit, abych ten knoflík přišila. Když jsem projížděla prsty podšívkou, zarazila jsem se. Na levé vnitřní straně jsem nahmatala tvrdou bouličku a na rubu viděla pár hrubších stehů, které tam nepatřily. Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen kus spony nebo zbytky po opravě. Vzala jsem páráček a opatrně pár stehů vypárala. Z malého otvoru vypadl kroužek a složený papírek. Na chvíli jsem ztuhla. Prsten jsem vzala do ruky a zkusila odhadnout, jestli je to bižuterie. Byl těžší, než bych čekala, a uvnitř jsem zahlédla punc.
Papírek jsem rozložila. Stálo na něm: „Schovala jsem to do podšívky, kdyby přišly horší časy. M.“ Bylo mi nepříjemné mít doma něco, co evidentně patřilo někomu konkrétnímu. Přemýšlela jsem, jak dlouho to tam asi bylo a jestli to někdo hledal. Další den jsem si během polední pauzy zašla k zlatníkovi, aby mi řekl, co to je. Potvrdil, že jde o čtrnáctikarátové zlato, ukázal mi český punc a odhadl, že prsten je starší. Výrobce z puncu určit nelze. Na moji prosbu mi napsal krátké potvrzení o ryzosti a hmotnosti. Rozhodla jsem se, že se pokusím najít majitele přes obchod a v okolí. Policii bych kontaktovala, kdyby se nikdo spolehlivý neozval.
Výzva na sítích a správná odpověď
Vrátila jsem se do sekáče, ukázala prodavačce prsten i vzkaz a zeptala se, jestli si pamatují, odkud sako pochází. Řekla mi, že pochází z nedávného hromadného daru jedné rodiny. Kontakty u darů neevidují, ale nabídla, že dají výzvu na své sociální sítě bez detailů a že mě spojí s kýmkoli, kdo se ozve. Současně jsem napsala do místní facebookové skupiny, že hledám majitele prstenu nalezeného v podšívce saka ze stejného obchodu. Nezveřejnila jsem fotku prstenu ani přesné znění vzkazu. Napsala jsem, že ověření proběhne podle slov na papírku a místa, kde byl prsten zašitý.
Reakcí přišlo hodně. Některé zprávy byly slušné, ale neurčité, jiné jen zkoušely štěstí. Většina neznala text vzkazu ani přesné místo, kde byl schovaný. Po dvou dnech mi napsala mladá žena, že vyklízeli po babičce a věnovali oblečení do stejného obchodu. Ve zprávě přesně citovala větu o „horších časech“, doplnila iniciálu „M.“ a popsala, že steh byl na levé vnitřní straně u vnitřní kapsy. Odpovídaly barva i velikost saka a přibližné datum, kdy věci odnášeli. To mě přesvědčilo. Napsala jsem jí, že se můžeme potkat, a navrhla místo kousek od obchodu.
Domluvily jsme si setkání u kavárny a já si pro jistotu vzala kamarádku. Přišla s obálkou, ve které měla starou fotografii. Na ní byla babička v tom samém saku. Řekla, že se jmenovala Marie a že si cennosti často přišívala do švů, protože se bála, že je doma zapomene nebo že se někam ztratí. Podala jsem jí prsten i vzkaz. Byla viditelně dojatá a nabídla mi odměnu. Odmítla jsem odměnu a řekla, že mi stačí vědět, že je to zpátky v rodině. Po návratu domů jsem podšívku zase poctivě zašila a knoflík přišila tak, aby držel. V pátek jsem sako oblékla na schůzku. Tím to pro mě bylo uzavřené.
