Článek
Ráno jsem jela do práce přeplněnou tramvají. Nastoupila jsem o zastávku dřív, jen abych si ještě sedla, a sedla jsem si na volné místo u dveří. Batoh nacpaný věcmi na poradu jsem si položila k nohám, aby nepřekážel v uličce. V ruce jsem držela kelímek s kávou a snažila se ho nevylít, když tramvaj škubala. Kolem mě stáli lidi, většina s prázdným výrazem, někteří se dívali do telefonů, někdo klimbal. Panovala známá ranní únava a ticho, kdy se nikomu moc nechce mluvit. Zadívala jsem se z okna a v duchu si procházela, co musím stihnout, až dorazím.
Kdo se zvedne, když všichni mlčí?
Na další zastávce nastoupil starší pán. V jedné ruce měl hůl, v druhé ruce igelitku a opatrně se prodíral mezi lidmi. Tramvaj se zrovna rozjela, škublo to s námi a bylo vidět, že se mu špatně stojí. Podívala jsem se po ostatních, ale nikdo se neměl k pohybu. Zvedla jsem se bez dlouhého přemýšlení a řekla mu: „Sedněte si, prosím.“ Udělala jsem to automaticky, neřešila jsem, jestli zůstanu stát s kávou. Přišlo mi jasné, že to potřebuje víc než já.
Nejdřív rukou naznačil, že to není nutné, takové to zdvořilé odmítnutí ze zvyku. Jenže to znovu škublo a on se musel zachytit madla, aby neztratil rovnováhu. Trvala jsem na svém a ustoupila stranou, aby měl přístup k sedačce. Pán si pomalu sedl, slyšitelně si vydechl a čepici si složil do klína. Podíval se na mě klidně a řekl: „Děkuju vám.“ Přikývla jsem, že je to v pořádku, a postavila se s kelímkem ke dveřím. Uvědomila jsem si, že mi z toho držení kelímku trochu tuhla ruka, ale nevadilo mi to.
Karamelka jako poděkování, které zahřeje
Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl malý sáček s bonbony. Chvíli v něm zašustil a vybral jednu zvlášť balenou karamelku. Natáhl ji ke mně a řekl: „Vezměte si, ať se vám dneska daří.“ Chvilku mě to zaskočilo a automaticky jsem řekla, že to není potřeba. Usmál se na mě klidně a mně se ulevilo. Dodal, že takhle vždycky děkuje; prý ho to naučil jeho táta. Znělo to promyšleně a jako by mu na tom opravdu záleželo. V té chvíli jsem pochopila, že je to pro něj součást poděkování.
Nakonec jsem si bonbon vzala. Nechtěla jsem mu kazit jeho způsob poděkování a vlastně mě těšilo, že takhle uvažuje. Překvapilo mě, jak vážně a zároveň laskavě to celé proběhlo. Cítila jsem drobné dojetí, které člověk nečeká uprostřed ranní špičky. Vedle mě stála paní v tmavém kabátu, krátce se na mě podívala a usmála se, jako by to ocenila i ona. Bonbon jsem si schovala do kapsy a ještě jednou jsem mu poděkovala, trochu tišeji, než jsem chtěla. V tramvaji bylo najednou příjemněji, i když lidí neubylo.
Když se blížila moje zastávka, popadla jsem batoh, znovu si uvědomila kelímek v ruce a přešla ke dveřím. Ještě před výstupem jsem se k pánovi otočila a popřála mu hezký den. Pozvedl ruku, přikývl a usmál se, působil spokojeně a klidně. Dveře se otevřely a spolu s ostatními jsem vyšla na chodník. Z kapsy jsem vytáhla tu karamelku a chvíli ji obracela v prstech. Je to drobnost, ale ten jeho způsob poděkování mi zvedl náladu na zbytek dne. Schovala jsem ji znovu a cestou do práce jsem cítila, že se na ranní schůzku dívám s menším napětím a s větší chutí být k lidem kolem sebe pozornější.
