Článek
Odpoledne jedu z práce, jsem úplně vyřízená. Mám na sobě zimní bundu, na zádech batoh s notebookem a v ruce velkou tašku s nákupem, kterou už sotva držím. Venku je sychravo, nepříjemný studený vítr a vlhko, takže jsem vlastně ráda, že se do té narvané tramvaje vůbec vejdu. Všimnu si volného místa u okna a rychle si sednu, než mi ho někdo vyfoukne. Všichni kolem koukají do mobilů, nikdo se s nikým nebaví, jen sem tam někdo odkašle nebo si povzdechne. V hlavě si odpočítávám zastávky domů, říkám si, že to nějak dosedím, a snažím se vypnout. Všude kolem mě ale cítím takovou tu typickou odpolední otrávenost, kdy má každý dost.
Setkání, které z obyčejné jízdy udělalo příběh
Na další zastávce se dveře otevřou a nastoupí starší pán. Odhadla bych ho tak na sedmdesát, možná o něco víc. Lehce kulhá, drží se madla u dveří a tramvaj s ním trochu lomcuje. Vidím, jak se rozhlíží, jestli se někde neuvolní místo, ale všichni najednou zírají ještě víc do displejů nebo zkoumají reklamy nad okny. Já sedím a v hlavě se mi rozjede vnitřní dialog: jsem utahaná, mám těžkou tašku, taky bych klidně spala vestoje. Zároveň se ale cítím hrozně blbě, že tam takhle sedím, zatímco on se sotva drží. Chvilku váhám, fakt jen pár vteřin, ale přijdou mi nekonečné. Nakonec se zvednu, oslovím ho a nabídnu mu místo. On se na mě podívá, jako by tomu ani nevěřil, pak se posadí s viditelnou úlevou a několikrát mi poděkuje. Sedne si opatrně a dává si pozor na každý pohyb.
Postavím se k tyči naproti němu a snažím se nějak urovnat batoh a tašku, abych moc nepřekážela. Tramvaj se rozjíždí a přibrzďuje, cestující se na sebe lepí, já balancuju mezi dvěma lidmi a občas do někoho nechtěně drcnu. Cítím, jak mi taška řeže do ruky a rameno z batohu mě bolí čím dál víc. Pán si toho všimne, chvíli se na mě dívá a pak řekne, že mi tu tašku klidně podrží na klíně, ať si nevykloubím ruce. Nejprve se trochu ošívám, přece jen mám v tašce nákup a osobní věci, ale působí mile a nijak vlezle, spíš vděčně. Tak mu ji podám. Začneme si povídat. Říká, že má po operaci kolene, že mu doktor řekl, že by dlouhé stání neměl vůbec zkoušet. Prý se bál, že to do nemocnice, kam jede na kontrolu, ve stoje ani nedá.
Když starý pán předčí všechny mladé kolem
O pár zastávek dál nastoupí ještě víc lidí a tramvaj se úplně zaplní. Někdo se skoro nevejde do dveří, řidič hlásí, ať lidé vystoupí a nastoupí znovu, ale samozřejmě nikdo nechce. Je dusno, lidi si funí za krk, kufry a kabelky všude. Kousek ode mě si všimnu těhotné ženy. Břicho už má docela velké, vypadá tak v sedmém, osmém měsíci. Drží se jednou rukou tyče a druhou si podpírá záda, ve tváři má napětí. Je vidět, že to pro ni není úplně sranda. A nikdo ji nepustí sednout. Já už nemám jak, stojím od chvíle, kdy jsem pustila pána, a kolem mě nejsou žádná volná místa, všechno je obsazené. Jen se na ni dívám a mám nepříjemný pocit bezmoci. V tu chvíli se pán přede mnou začne ošívat, podá mi zpátky tašku, abych ji měla u nohou, a pomalu se zvedá. Chytí se tyče, je vidět, že mu to dělá potíže, ale nic neříká. Podívá se přímo na tu ženu a nabídne jí svoje místo.
Těhotná žena se nejdřív brání. Říká něco ve smyslu, že to ještě zvládne, že to má jen pár zastávek. On ale trvá na svém, s úsměvem, ale docela rozhodně. Je vidět, že mu to fakt nedělá dobře, stát v tom návalu lidí, ale odmítne si znovu sednout. Pak se otočí na mě a polohlasem poznamená, že když už dnešní mladí umí být slušní, tak ti starší nesmí být horší. Několik lidí kolem nás se najednou trochu zavrtí, někdo sklopí oči, někdo těhotné ženě aspoň udělá víc místa na nohy. Atmosféra se lehce změní, lidé si víc uvědomují, co se děje. Mně v tu chvíli dojde, že ten pán vlastně udělal mnohem větší gesto než já předtím. Já jsem ho pustila sednout, což byla sice hezká, ale docela samozřejmá věc. On, i když má sám problém stát, hned myslí na někoho, kdo je na tom ještě hůř. Cítím směs hrdosti, že jsem to nějak nastartovala, ale zároveň i studu, že mě nenapadlo udělat něco víc, třeba požádat ostatní, aby ji někdo pustil.
Jedno gesto, které mi změnilo pohled na lidi
Když těhotná žena za dvě zastávky vystupuje, několikrát mu poděkuje a popřeje mu hodně zdraví. Vypadá, že je opravdu vděčná, a na chvíli se na něj vřele podívá. On se usměje, kývne, ale zůstane stát vedle mě, i když vidím, že by si nejradši zase sedl. Její místo hned bez váhání obsadí někdo jiný. V duchu protočím panenky, ale nic neříkám, nemám na nějaké moralizování sílu. Za pár dalších minut se tramvaj trochu vyprázdní, víc lidí vystoupí a kousek od nás se uvolní místo. Pán se na mě podívá, vrátí mi tašku a s úsměvem pronese, že teď jsem na řadě já, „zachránkyně“, ať to mám domů v suchu a v klidu. Sednu si a cítím, jak se mi trochu uleví, nejen fyzicky. On pak ještě dodá, že mu udělalo dobře vidět, že mladí lidi ještě pustí starého dědka, a že jestli takhle zůstaneme, svět se neztratí.
Když pak o pár zastávek později vystupuje, zamává mi přes sklo. Já tam sedím, dívám se za ním a jsem dojatá. Není to žádné drama, jen mě to prostě vezme. Uvědomím si, jak málo stačí, aby se úplně obyčejná cesta z práce změnila v něco, co si budu pamatovat. Nešlo jen o to, kdo koho pustil sednout. Spíš o to, že někdo, kdo má sám bolesti a důvod hlídat si vlastní pohodlí, automaticky myslí na někoho jiného. A že moje malé, unavené rozhodnutí zvednout se ze sedačky mohlo být první impulz pro celou tuhle reakci. Dojedu domů, taška mě pořád bolí v ruce, ale v hlavě mám zvláštní klid. A říkám si, že příště možná nebudu tolik váhat, jestli se zvednout, nebo ne.
