Článek
S Petrem jsme byli spolu skoro tři roky a poslední půlrok to šlo fakt dolů. Hádky kvůli úplným hloupostem, tichá domácnost kvůli tomu, kdo zapomněl koupit mléko, a do toho jeho věčný telefon v ruce. Pořád jsem měla v hlavě takové neurčité podezření, ale nikdy jsem nic konkrétního nenašla. Spíš takový pocit, že jsem najednou až na druhé koleji. Valentýn jsem si v sobě nastavila jako takový tichý test. Neřekla jsem mu to, ale říkala jsem si: když se trochu snaží, ještě mu na nás záleží. Když ne, asi je to jen setrvačnost. Když pak navrhl, že mě vezme „na něco hezkého“, chytla jsem se toho víc, než jsem chtěla. Celý den jsem byla nervózní, v práci jsem byla duchem jinde a přitom jsem sama sobě opakovala, že je to jen večeře, nic víc.
Když se romantický plán začne zdát jako šance na záchranu
Večer pro mě přijel autem. Přišel asi o dvacet minut pozdě, jen tak mávl rukou, že byl šílený provoz. Neřešila jsem to, i když mě to štvalo. V autě jsme si povídali spíš o práci a o tom, kdo má jaký meeting, než o sobě. Připadala jsem si vedle něj spíš jako kolegyně než jako holka, se kterou chodí. Dovezl mě do malé restaurace, kde jsem nikdy předtím nebyla. To mě na chvíli potěšilo, protože jsem měla pocit, že nad tím aspoň trochu přemýšlel. Když jsme přišli, vytáhl malou dárkovou taštičku, předal ji číšnici a řekl jí, ať ji přinese až k dezertu, že to má být překvapení. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem možná byla jen přecitlivělá a že se fakt snaží.
Začátek večera vypadal docela normálně. Dali jsme si víno, on občas prohodil nějaký vtip, který mě sice úplně nerozesmál, ale aspoň to nebylo napjaté. Vyfotil si stůl s jídlem a dal to na stories s nějakým valentýnským srdíčkem. Vnímala jsem to tak, že tím dává okolí najevo, že má „valentýnskou večeři“, a snažila jsem se to brát jako malé plus. Já jsem se pokoušela stočit řeč na to, jak se spolu máme, jestli mu něco chybí, jestli by chtěl něco změnit. Vždycky z toho ale nějak uhnul – buď začal mluvit o tom, jak je unavený z práce, nebo vytáhl telefon. Všimla jsem si, že mu několikrát zavibroval a pokaždé ho otočil displejem dolů. V hlavě mi zablikala kontrolka, ale sama sobě jsem zakázala se do toho večera pouštět, protože jsem nechtěla být ta, co udělá scénu na Valentýna.
Okamžik, kdy jeden malý detail převrátí celý večer
Když donesli dezert, číšnice položila na stůl i tu dárkovou taštičku, usmála se a zase odešla. Petr se na mě tak trochu teatrálně podíval a řekl, ať to otevřu. Vytáhla jsem z ní menší krabičku a v ní byl náhrdelník s přívěskem – velké písmeno A. V první vteřině mi to vůbec nedošlo. Jen jsem na to zírala a přemýšlela, jestli mi něco uniká. Jmenuju se Jana, žádné A v mém jméně není. Chvilku jsem čekala, jestli k tomu něco řekne, třeba nějaký vtip, nějaké vysvětlení. Nic. Jen seděl a usmíval se takovým nejistým úsměvem. Začala se mi třást ruka, tak jsem sáhla zpátky do taštičky, jestli tam není třeba kartička nebo něco. Místo toho jsem vytáhla účtenku, na které bylo rukou připsané „pro Anetu“.
V tu chvíli mi v hlavě úplně zahučelo. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají, i když to tak asi nebylo. Položila jsem účtenku na stůl před něj a co nejklidnějším hlasem se zeptala, kdo je Aneta. Zrudnul a začal koktat něco o tom, že je to jen kolegyně a že účtenka musela zůstat v tašce omylem. Bylo na něm ale vidět, že ho to rozhodilo. Pak mu mezi řečí ujelo, že „asi prohodil dárky“. V tu chvíli mi to do sebe všechno zapadlo. Začala jsem se ptát, jak dlouho s ní něco má, jestli s ní spí, jestli jsem jediná, kdo o tom neví. On místo jasného popření začal víc řešit to, že to otevírám „zrovna dneska“ a že je to celé „složitý“. Jeho odpovědi byly vyhýbavé, mlžil, snažil se mě uklidnit a zároveň mi nic konkrétního neříct.
Rozchod uprostřed restaurace a zvláštní pocit úlevy
Hádka se rozjela víc, než jsem chtěla, i když jsem se nahlas moc neprojevovala, protože kolem seděli lidi a mně bylo hrozně trapně. Postupně z něj ale začalo lézt, že s tou Anetou spí už pár měsíců a že si nebyl jistý, jestli náš vztah má ještě smysl. Tvrdil, že mi to nechtěl říkat před Valentýnem, že to chtěl nějak „vymyslet“. Víceméně přiznal, že se vezl na obou stranách a čekal, jak se to celé vyvine. Čím víc mluvil, tím víc jsem cítila, že už nejde o to, co přesně s ní dělal nebo kdy to začalo, ale o to, že já jsem v tom vztahu byla naplno a on napůl. V jednu chvíli jsem se zarazila a úplně v klidu jsem mu řekla, že je konec, že už to nechci dál řešit ani zachraňovat. Vytáhla jsem peněženku, zaplatila si svoji část účtu a šla pryč, dřív než ze mě vypadne první slza.
Venku byla zima, stála jsem před restaurací v šatech a kabátu a klepaly se mi ruce. Nedokázala jsem rozlišit, jestli je to víc zimou, vztekem nebo šokem. Za chvíli vyšel ven i on, zkoušel mě přesvědčovat, že to není tak, jak to vypadá, že mě má rád a že se to dá nějak vyřešit. Nabízel, že mě odveze domů, a snažil se mě uklidnit, ale jeho slova mi v tu chvíli zněla úplně naprázdno. Odmítla jsem, otočila se k němu zády a zavolala si taxík. V autě cestou domů se to ve mně přelévalo – chvíli jsem brečela, chvíli jsem jen koukala z okna a nic necítila. A mezi tím jsem cítila obrovskou úlevu, že už se nemusím dál přetvařovat a dělat, že je všechno v pohodě. Ten detail v podobě cizího písmena na náhrdelníku mi sice vzal jednoho kluka, ale vzal mi i poslední iluze, kterých jsem se držela jen ze zvyku. A i když to bolelo, bylo najednou jasné, že dál už půjdu bez něj.
