Článek
Je sobota před Mikulášem, tma a klid. Na náměstí ještě svítí světelné řetězy z noci a je skoro prázdno. Přicházím na šestou, otevíráme v devět. Vzala jsem si tuhle práci, protože jinak bych nájem a dárky neutáhla. Se šéfem zapneme kotle na svařák, zapojíme prodlužku, zkontrolujeme jističe a rozložíme kelímky a víčka, aby bylo všechno po ruce. V hlavě mám směs nadšení a stresu. Zvenku to působí jednoduše a slavnostně, ale za pultem je to hlavně o logistice a načasování.
Rytmus, pára a pravidla, která nevidíte
Krátce po otevření se rozjede fronta. Pára z kotlů stoupá k nám a první hodinu nestíhám ani polknout. Při nalévání si opařím prsty u kohoutku. Jen syknu a pokračuju, nechci zdržovat lidi. Kolegyně mi bez řečí podá složenou utěrku a ukáže mi, jak nejdřív stočit do odměrky a teprve z ní nalévat, aby pára nešla na ruce. Zkouším to a hned je to lepší. Zjišťuju, že rytmus je všechno: přivítat, nabídnout, nalít, vzít hotovost, vrátit, další. Když ho ztratím, hned prochladnu a prsty ztuhnou.
Za stánkem zároveň doplňuju předpečené štrúdly do malé trouby a krájím perníčky. Při té rychlosti se občas něco poláme. Co nevypadá hezky, jde stranou. Hygiena je v tomhle přísná, zboží mimo standard nesmíme prodávat ani oficiálně darovat, na charitu by to muselo být zabalené a označené. Ptám se, jestli to nemůžeme odnést dobrovolníkům u kostela za rohem. Šéf jen pokrčí rameny, není na to čas a nechce riskovat pokutu. Když jdu s odpadem, nechám sáček polámaných kousků vedle kontejneru. Většinou do pár minut zmizí.
Za cenami náklady, večer přinese drama i něhu
Na krátké pauze si sednu na obrubník a mnu si ztuhlé prsty. Kolegyně mezi řečí vyjmenovává, kolik stojí místo na trhu, elektřina, pronájem stánku, odvoz odpadu a brigádníci. Dojde mi, že ceny na tabuli nejsou jen tak. Někde se to zaplatit musí. Když se vrátím, zkouším automatickou větu: „Chcete rum navíc?“ Ne proto, že by mě bavilo vnucovat, ale protože vím, že vyšší tržba uklidní šéfa a směna je pak klidnější pro všechny. Přestávám se divit cenám na ceduli, i když jako zákaznice bych si taky odfrkla.
Večer houstne dav a s ním stoupá i hladina alkoholu. Přijde parta, chce „nalít po okraj“ a zkouší smlouvat. Držím se naučeného úsměvu, opakuju, jak velká je porce, a když začnou být dotěrní, dám pořadatelům znamení. Reflexní vesta, krátká domluva a parta odchází jinam. Hned za nimi přichází tatínek s holčičkou, chce horké kakao. Podám kelímek a ona si u něj ohřívá prsty. Přes šum koled slyším její „Voní to jako doma.“ Na chvíli je mi tepleji i bez teplometu.
Po zavíračce utírám vrstvy cukru z pultu a počítám kelímky, aby nám seděl účet. Ruce mám lepkavé a kabát nasáklý kouřem a kořením. Balíme do beden, zamykáme a já vyjdu zpoza stánku. Světla zase působí slavnostně a klidně. Teď už vím, co je za nimi: dřina, promrzlé nohy, spousta drobných rozhodnutí, která se zdají samozřejmá, a nervy, které nikdo nevidí. Od té doby, když jdu na trhy jako host, poděkuju nahlas a nehádám se o pět korun.
