Článek
Je podvečer a já stojím v dlouhé frontě v menším supermarketu. Je dusno a všechno se táhne. Lidem dochází trpělivost a já to cítím taky. Po práci už nemám sílu na nic navíc, chci jen zaplatit mléko a rohlíky a zmizet. Držím košík a vnímám každé pípnutí a každý povzdech zesíleně. Přepínám mezi tím, že jsem otrávená, a snahou brát to s nadhledem. Chvilku koukám do telefonu, ale nic mě nezaujme, jen odpočítávám lidi přede mnou. Představa, že za pár minut budu doma, je teď moje motivace.
Posměch ve frontě a tichý test charakteru
U pokladny se před chvílí protáhla platba starší paní. Hledala po kapsách drobné, zápasila s peněženkou a omlouvala se pokladní i lidem za sebou. Bylo cítit napětí ve frontě, i když nikdo nic neřekl. Za mnou stály dvě ženy, znaly se a zjevně si krátily čekání komentováním všeho kolem. Jedna z nich nahlas utrousila: „Ta paní byla teda trapná.“ Řekla to s takovým posměchem, že mi z toho bylo nepříjemně. Nečekala jsem, že mě to tak zasáhne, ale zasáhlo. Možná proto, že jsem sama párkrát stála u pokladny a něco se mi nedařilo – třeba mi spadla karta na zem nebo jsem zadala špatný PIN. Vím, jaké to je, když se na vás dívají cizí lidi a vy chcete hlavně zaplatit a být pryč.
Nechtěla jsem se do ničeho plést. Byla jsem unavená a opravdu jsem netoužila po konfliktu v obchodě. Jenže ty dvě mluvily dál a nahlas, jako by potřebovaly souhlas. Pak se na mě jedna z nich otočila: „Taky jste to viděla, že? Hrůza.“ Tón zněl vyzývavě. Hledaly potvrzení, aby se v tom mohly utvrdit. Chvíli jsem mlčela a zvažovala, co udělám. Můžu kývnout a mít klid. Můžu něco zamumlat a tvářit se, že to neslyším. A pak jsem si řekla: tohle nechci. Nechci přikyvovat tomu, co mi je nepříjemné, jen proto, že je to snadné.
Krátká věta, ticho a nečekaná úleva
Nadechla jsem se a tiše řekla, že mi ta paní spíš přišla nervózní a že se to může stát každému. Žádná přednáška, jen věta pronesená klidně. Snažila jsem se, aby to neznělo útočně. Jedna z nich protočila oči, druhá si odfrkla, jako by to bylo přehnané a moralizující. Víc neřekly. Rozhovor tím skončil dřív, než začal, a ve frontě byl zase obvyklý šum. Nikdo další se nechytil, pokladní markovala dál. Mně se trochu rozklepaly ruce, ale nebylo to nic dramatického. Spíš doznívalo napětí.
Fronta se posunula a já začala vykládat zboží na pás. Mléko, rohlíky, pár drobností k večeři. Srdce mi bušilo rychleji, než bych chtěla, ale cítila jsem i úlevu. Jsem ráda, že jsem nepřitakala jen ze zvyku. Ty ženy za mnou šustily igelitkou a nic neříkaly. Napětí mezi námi polevilo, možná se jen rozhodly soustředit na své nákupy. Pokladní se na mě krátce podívala, ale nic nekomentovala a pokračovala v práci. Zaplatila jsem, poděkovala a přejela kartou bez zaváhání. Vzala jsem účtenku, schovala ji do peněženky a košík odsunula stranou.
Malé gesto, jasná hranice a směr
Venku jsem si přehodila tašku na rameno a ucítila drobné uvolnění. Zastavila jsem se na kraji chodníku a na pár vteřin se nadechla zhluboka. Byla to maličkost, pár vět v přeplněném obchodě, ale pro mě důležitá. Držela jsem se toho, co je mi vlastní. Nemyslím si, že jsem někomu dala lekci, ani si na to nechci hrát. Jen jsem nechtěla být součástí cizího posměchu. Adrenalin pomalu klesal, dech se srovnal a v hlavě se mi to uklidnilo.
Cestou domů jsem šla svižně, ale v klidu. Uvědomila jsem si, že podobných situací je hodně a nejde je všechny řešit. Někdy je lepší mlčet a jít dál. Tentokrát pro mě ale bylo správné ozvat se aspoň takhle malou větou. Ne kvůli efektu, spíš kvůli tomu, abych sama před sebou neztratila směr. Došla jsem ke svému vchodu s pocitem, že jsem si udržela hranici, která je pro mě důležitá. A že i v obyčejné frontě se dá rozhodnout, k čemu se člověk přidá a k čemu ne.
